Zrcadlení

Pokud jste si přečetli alespoň část mých stránek, či budete číst dál, nechtěla bych vzbudit dojem, že jsem někdo úplně dokonalý. I já mám své věci, které řeším a co se snažím na sobě změnit. Nejsem nikdo více, či méně než kdokoli jiný. Nikdo nejsme dokonalý. Ani papež, prezident, myslím, že opravdu nikdo. Vždy říkám, že pokud bych byla absolutně bez chyb, tak bych tady byla nehmotná a s křídli. Jen jsem si našla cestu, které věřím a vím, že funguje, tak jdu po ní. Cítím se lehčeji, svobodněji a strachy se dostavují v daleko menší míře, než předtím. Každý karambol, který se mi ukáže v životě, mne posouvá dál. Učím se ze svých chyb. Jednou z učících látek, která mi pomáhá sama sebe pochopit, a díky tomu se mohu změnit, je zrcadlení.

Zrcadlení je založeno na principu nastavení zrcadla jinými lidmi, s kterými přicházíme do kontaktu. To co nám na ostatních vadí, co máme problém přijmout a řešíme to konfliktem sami v sobě nebo právě s ostatními, nám ukazuje, že to je právě to, co sami nemáme někde zpracováno. Ale není to tak, že nám třeba vadí, že náš bližní ve větší míře holduje alkoholu, či jiným nezdravým „pochutinám“, tak že sami máme nějakou drogovou závislost. My naopak můžeme být abstinenti, nekuřáci a z pomyšlení na drogy se nám dělá špatně a přesto pokud nám jeho závislost vadí, tak něco v tomto směru neděláme úplně správně. Když překlopíme zrcadlo a budeme hledat stín sami v sobě, jen se slovíčkem „závislost“, tak můžeme zjistit, že mi jsme závislí na partnerovi – neumíme ze vztahu odejít a bojíme se ho opustit, na práci – vidíme jen práci a jsme slepí k odpočinku, na majetku – nedokážeme si představit, že bychom přišli o auto, byt, peníze…. Je to složité, někdy se zrcadlo hledá opravdu těžko, ale vždy tam je. Pokud toto změníme sami v sobě, přestane nám to vadit na ostatních a necháme je žít v tomto ohledu, jak chtějí. Nebudeme jim vnucovat své názory, nebude nás tato situace iritovat.

Pokusím se zrcadlení vysvětlit příběhem ze svého života. Tak jak mi přišlo a jak jsem zrcadlo našla.

Bylo krásné sobotní dopoledne a s manželem a synem jsme se domluvili s přáteli, že půjdeme hrát petangue. Sraz byl chvíli po poledni ve vinotéce naší kamarádky kousek pod Vyšehradem. Ti co mají rádi víno, tak si s sebou vzali ke hře petku s tímto mokem. Já jsem absolutní abstinent, manžel ale ne, tak si s sebou nechal natočit litřík moravského vína.

Pár hodin u hry uteklo jako nic, a od hry nás bohužel kolem páté vyhnal náhlý lijavec. Vše jsme tedy rychle sbalili a svižným krokem se odebrali zpět do základny na vinotéku. Manželovi v lahvi zůstalo po hře tak o trochu více jak polovina z litru a vzhledem k tomu, že se zatím mně ani synovi nechtělo domů, tak jsme se s ostatními ještě rozhodli nějakou chvíli zůstat. Kolem sedmé jsem ale začala pomalu naléhat, že bychom mohli jít domů, že mne ani Kubu už to tam nebaví. Odpověď manžela byla vždy na mojí prosbu stejná: „Jen dopiji skleničku a pojedeme“. Myslím, že jsem vcelku trpělivá, ale po hodině jsem ji ztratila a už rozmrzele rozhodla, že jedeme. Buď sami, nebo s ním. „ Tak jeďte sami, já to mám ještě na dvě skleničky a pak dorazím“, řekl, když viděl, že mám v ruce klíče od auta a že to myslím zcela vážně. Snažila jsem si zachovat neutralitu, ale vím, že na mně bylo vidět, že se mi to vůbec nelíbí. V hlavě mi lítala myšlenka: „ Ráno v půl osmé odjíždějí s Kubou na závody, tak by mohl už s tím pitím přestat, aby byl Ok.“ Ať jsem se snažila myšlenky zahánět, stále mi naskakovaly znovu. Do toho Kuba: „ No, to zase táta přijde bůhví kdy“. S nepříjemným výrazem ve tváři jsem se tedy s manželem rozloučila a odjeli jsme. Vytáčela mne jeho nezodpovědnost, ale snažila jsem se to stále přehlížet, nechat ho být a nevybouchnout.

Doma venčení našeho psa, večeře, pověsit prádlo a najednou bylo kolem půl desáté. Kuba za mnou přišel a celkem odevzdaně říká: „Volal jsem tátovi, prý dopijí skleničku a přijede. Prosím tě, mohla bys mu taky zavolat, jak to vypadá?“ Přemítám, moc se mi nechce, ale po půl hodině zvedám telefon a ptám se manžela na to, co Kuba chtěl. Asi flašinet. Opět ta samá písnička: „ Dopíjím skleničku a pak jdu.“ Pokládám telefon s nedůvěrou v jeho odpověď a už celkem rozhozená se snažím vše zahnat tím, že beru žehlicí prkno a začínám žehlit.

Vyžehleno, manžel stále nikde. Je jedenáct a Kuba si šel lehnout s poznámkou, že táta dorazí klasicky bůhví kdy. Nedokážu se uklidnit, stále se mi hlavou honí manželova nezodpovědnost k tomu, že zítra mají jet a on stále pije a měl by být brzy ráno fit. Další co mi v té chvíli připadá jako absolutní nezodpovědnost je, že pokud by ho zítra chytli a on nadýchal zbytkový alkohol, tak přijde o práci, kterou tak dlouho chtěl a ke které potřebuje řidičák. I když si posílám energii na uklidnění, nefunguje to. Tedy, alespoň se  vůbec necítím ani trochu uklidněná. Místo zachování klidu a vzdání se myšlenek na manžela, opět zvedám telefon. Nečekám ani na pozdrav a rovnou na něj spouštím: „Prosím tě, kde jsi. Je téměř dvanáct. Už před dvěma hodinami jsi říkal, že dopiješ a jdeš. Stále piješ. Uvědom si, že zítra ráno vezeš moje dítě. Já ho fakt s tebou nikam nepustím. Chlastáš od jedný!“. Nedokázala jsem udržet emoce a opravdu vybouchla. Jen jsem z dálky slyšela, jak manžel říká, že je akorát na cestě k metru a zda bych pro něj nepřijela, až z něj vystoupí, že prší a že je zima. „Ne, nikam nejedu! Doraž si jak chceš!“ a bez čekání na reakci jsem položila telefon. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková reakce. Nevadí mi, když se manžel baví. Když někam jdeme a já jsem unavená nebo mne to tam už nebaví, tak se klidně sama od svého džusu, matonky, či čaje zvednu a jdu domů sama. On se baví, tak ať si dorazí, kdy chce, je to jeho rozhodnutí. Není to problém. Když se mi nechce nikam jít, tak si jde manžel sám, vrátí se třeba v pět ráno a zase žádný problém. Akceptuji to, že on se prostě chce bavit s přáteli, že popíjejí. Zrovna tak jako on, akceptuje, že jsem abstinent a že se bavit už nechci. Nic si nevyčítáme. Tentokrát mne ale vytočila jeho nezodpovědnost k synovi, k práci a tak vůbec celkově.

Začínám přemýšlet o konfliktu, který jsem si právě vytvořila. Nepoznávám se a cosi mne nabádá, abych se sama nad sebou zamyslela. Jdu si sednout na balkon a s pohledem do tmavé pražské ulice, kterou zalévá jarní déšť, přemýšlím. „Co mi to má jenom ukázat?“ Jako blesková odpověď mi přichází myšlenka, která mne zarazí: „ Nezodpovědnost? A ty jsi sama k sobě zodpovědná? Co tvoje zdraví?“ Asi jsem uhodila hřebík na hlavičku. To je to, co mne rozčílilo! To je to, co si sama nechci připustit, přehlížím! Ano mám zodpovědnost k synovi, k práci, k rodině, ale ne sama k sobě ke svému zdraví. Jsem sice abstinent, ale před třemi roky jsem začala kouřit a vím, že mi to škodí. Když mám nějaký zdravotní problém, tak se většinou sama léčím, tím, čemu věřím, ale jakmile problém trochu ustoupí, tak léčení zanechám a nechám to být. Nedořeším do konce. Jsem prostě ke svému zdraví nezodpovědná! Narazila jsem sice na příčinu konfliktu a trochu jsem se tím uklidnila, ale dokud nezmění vztah sama k sobě, tak mi to bude vadit na něm a budu mít problém.

Chvíli po půl jedné klíče v zámku a manžel ve dveřích. Promoklý jak slepice, ale zarazilo mne, že není tak opilý, jak jsem předpokládala. Naopak vypadá celkem střízlivě. „Paty, co se ti stalo, proč se takhle chováš a jsi nepříjemná?“, pokládá mi nechápavě otázku, také mne takovou nezná. Opět se nedokážu udržet, a sice už s mírnějším hlasem, ale přesto podrážděně odpovídám: „Piješ od jedný. Zítra brzy vstáváte, vezeš Kubíka, bude ti zase špatně, můžeš nadýchat a přijdeš pak o práci.“ Stále s klidným hlasem, ale už stroze odvětí: „ Měl jsem od té jedné jen litr vína, teď už jsem nepil a jsem v pohodě. Jdu si lehnout.“ Zavřel za sebou dveře do ložnice a nechal mne samotnou se svými myšlenkami a výčitkami v obýváku. Omluvám se v duchu sama sobě i jemu za své chování a snažím se přijmout myšlenku, že chyba je ve mně. Není to vůbec jednoduché. Nyní vím, kde je zakopaný pes, ale dokud nezměním svůj přístup, tak mne takovéto věci budou rozčilovat. Pro mne to znamená začít více o sebe dbát, přestat kouřit, začít žít zdravě a nepodceňovat nemoci. Nejde o změnu ze dne na den, nejde mávnout kouzelným proutkem, jde o delší cestu. Budu se snažit.

Aby mi bylo ukázáno, že jsem si jeho nezodpovědnost vytvořila jen sama ve svých myšlenkách a pokud je on nezodpovědný, je to jeho problém, který si má sám řešit, pokud bude chtít a bylo mi nastaveno zrcadlo tak, abych uviděla svůj stín, příběh pokračuje. Manžel ráno úplně v pohodě, bez toho aby byl unavený, bez zbytkového alkoholu v krvi a bez bolesti hlavy vstal a zcela bez problémů se synem v půl osmé odjel na závody. Já sama jsem si konflikt vytvořila, tím, že jsem ho považovala za nezodpovědného. Přitom on věděl, že brzy vstává, veze našeho syna, a že v práci potřebuje řidičský průkaz a podle toho se zachoval. Pil s mírou a s tím, kolik si může dovolit a přišel domů tak, aby byl ráno fit. To jen já jsem díky tomu, že jsem si sama u sebe něco neuvědomovala a uvědomit nechtěla, jsem musela dostat obraz svého stínu, díky této rozepři.