Zrcadlení

Pokud jste si přečetli alespoň část mých stránek, či budete číst dál, nechtěla bych vzbudit dojem, že jsem někdo úplně dokonalý. I já mám své věci, které řeším a co se snažím na sobě změnit. Nejsem nikdo více, či méně než kdokoli jiný. Nikdo nejsme dokonalý. Ani papež, prezident, myslím, že opravdu nikdo. Vždy říkám, že pokud bych byla absolutně bez chyb, tak bych tady byla nehmotná a s křídli. Jen jsem si našla cestu, které věřím a vím, že funguje, tak jdu po ní. Cítím se lehčeji, svobodněji a strachy se dostavují v daleko menší míře, než předtím. Každý karambol, který se mi ukáže v životě, mne posouvá dál. Učím se ze svých chyb. Jednou z učících látek, která mi pomáhá sama sebe pochopit, a díky tomu se mohu změnit, je zrcadlení.

Zrcadlení je založeno na principu nastavení zrcadla jinými lidmi, s kterými přicházíme do kontaktu. To co nám na ostatních vadí, co máme problém přijmout a řešíme to konfliktem sami v sobě nebo právě s ostatními, nám ukazuje, že to je právě to, co sami nemáme někde zpracováno. Ale není to tak, že nám třeba vadí, že náš bližní ve větší míře holduje alkoholu, či jiným nezdravým „pochutinám“, tak že sami máme nějakou drogovou závislost. My naopak můžeme být abstinenti, nekuřáci a z pomyšlení na drogy se nám dělá špatně a přesto pokud nám jeho závislost vadí, tak něco v tomto směru neděláme úplně správně. Když překlopíme zrcadlo a budeme hledat stín sami v sobě, jen se slovíčkem „závislost“, tak můžeme zjistit, že mi jsme závislí na partnerovi – neumíme ze vztahu odejít a bojíme se ho opustit, na práci – vidíme jen práci a jsme slepí k odpočinku, na majetku – nedokážeme si představit, že bychom přišli o auto, byt, peníze…. Je to složité, někdy se zrcadlo hledá opravdu těžko, ale vždy tam je. Pokud toto změníme sami v sobě, přestane nám to vadit na ostatních a necháme je žít v tomto ohledu, jak chtějí. Nebudeme jim vnucovat své názory, nebude nás tato situace iritovat.

Pokusím se zrcadlení vysvětlit příběhem ze svého života. Tak jak mi přišlo a jak jsem zrcadlo našla.

Bylo krásné sobotní dopoledne a s manželem a synem jsme se domluvili s přáteli, že půjdeme hrát petangue. Sraz byl chvíli po poledni ve vinotéce naší kamarádky kousek pod Vyšehradem. Ti co mají rádi víno, tak si s sebou vzali ke hře petku s tímto mokem. Já jsem absolutní abstinent, manžel ale ne, tak si s sebou nechal natočit litřík moravského vína.

Pár hodin u hry uteklo jako nic, a od hry nás bohužel kolem páté vyhnal náhlý lijavec. Vše jsme tedy rychle sbalili a svižným krokem se odebrali zpět do základny na vinotéku. Manželovi v lahvi zůstalo po hře tak o trochu více jak polovina z litru a vzhledem k tomu, že se zatím mně ani synovi nechtělo domů, tak jsme se s ostatními ještě rozhodli nějakou chvíli zůstat. Kolem sedmé jsem ale začala pomalu naléhat, že bychom mohli jít domů, že mne ani Kubu už to tam nebaví. Odpověď manžela byla vždy na mojí prosbu stejná: „Jen dopiji skleničku a pojedeme“. Myslím, že jsem vcelku trpělivá, ale po hodině jsem ji ztratila a už rozmrzele rozhodla, že jedeme. Buď sami, nebo s ním. „ Tak jeďte sami, já to mám ještě na dvě skleničky a pak dorazím“, řekl, když viděl, že mám v ruce klíče od auta a že to myslím zcela vážně. Snažila jsem si zachovat neutralitu, ale vím, že na mně bylo vidět, že se mi to vůbec nelíbí. V hlavě mi lítala myšlenka: „ Ráno v půl osmé odjíždějí s Kubou na závody, tak by mohl už s tím pitím přestat, aby byl Ok.“ Ať jsem se snažila myšlenky zahánět, stále mi naskakovaly znovu. Do toho Kuba: „ No, to zase táta přijde bůhví kdy“. S nepříjemným výrazem ve tváři jsem se tedy s manželem rozloučila a odjeli jsme. Vytáčela mne jeho nezodpovědnost, ale snažila jsem se to stále přehlížet, nechat ho být a nevybouchnout.

Doma venčení našeho psa, večeře, pověsit prádlo a najednou bylo kolem půl desáté. Kuba za mnou přišel a celkem odevzdaně říká: „Volal jsem tátovi, prý dopijí skleničku a přijede. Prosím tě, mohla bys mu taky zavolat, jak to vypadá?“ Přemítám, moc se mi nechce, ale po půl hodině zvedám telefon a ptám se manžela na to, co Kuba chtěl. Asi flašinet. Opět ta samá písnička: „ Dopíjím skleničku a pak jdu.“ Pokládám telefon s nedůvěrou v jeho odpověď a už celkem rozhozená se snažím vše zahnat tím, že beru žehlicí prkno a začínám žehlit.

Vyžehleno, manžel stále nikde. Je jedenáct a Kuba si šel lehnout s poznámkou, že táta dorazí klasicky bůhví kdy. Nedokážu se uklidnit, stále se mi hlavou honí manželova nezodpovědnost k tomu, že zítra mají jet a on stále pije a měl by být brzy ráno fit. Další co mi v té chvíli připadá jako absolutní nezodpovědnost je, že pokud by ho zítra chytli a on nadýchal zbytkový alkohol, tak přijde o práci, kterou tak dlouho chtěl a ke které potřebuje řidičák. I když si posílám energii na uklidnění, nefunguje to. Tedy, alespoň se  vůbec necítím ani trochu uklidněná. Místo zachování klidu a vzdání se myšlenek na manžela, opět zvedám telefon. Nečekám ani na pozdrav a rovnou na něj spouštím: „Prosím tě, kde jsi. Je téměř dvanáct. Už před dvěma hodinami jsi říkal, že dopiješ a jdeš. Stále piješ. Uvědom si, že zítra ráno vezeš moje dítě. Já ho fakt s tebou nikam nepustím. Chlastáš od jedný!“. Nedokázala jsem udržet emoce a opravdu vybouchla. Jen jsem z dálky slyšela, jak manžel říká, že je akorát na cestě k metru a zda bych pro něj nepřijela, až z něj vystoupí, že prší a že je zima. „Ne, nikam nejedu! Doraž si jak chceš!“ a bez čekání na reakci jsem položila telefon. Ani nevím, kde se ve mně vzala taková reakce. Nevadí mi, když se manžel baví. Když někam jdeme a já jsem unavená nebo mne to tam už nebaví, tak se klidně sama od svého džusu, matonky, či čaje zvednu a jdu domů sama. On se baví, tak ať si dorazí, kdy chce, je to jeho rozhodnutí. Není to problém. Když se mi nechce nikam jít, tak si jde manžel sám, vrátí se třeba v pět ráno a zase žádný problém. Akceptuji to, že on se prostě chce bavit s přáteli, že popíjejí. Zrovna tak jako on, akceptuje, že jsem abstinent a že se bavit už nechci. Nic si nevyčítáme. Tentokrát mne ale vytočila jeho nezodpovědnost k synovi, k práci a tak vůbec celkově.

Začínám přemýšlet o konfliktu, který jsem si právě vytvořila. Nepoznávám se a cosi mne nabádá, abych se sama nad sebou zamyslela. Jdu si sednout na balkon a s pohledem do tmavé pražské ulice, kterou zalévá jarní déšť, přemýšlím. „Co mi to má jenom ukázat?“ Jako blesková odpověď mi přichází myšlenka, která mne zarazí: „ Nezodpovědnost? A ty jsi sama k sobě zodpovědná? Co tvoje zdraví?“ Asi jsem uhodila hřebík na hlavičku. To je to, co mne rozčílilo! To je to, co si sama nechci připustit, přehlížím! Ano mám zodpovědnost k synovi, k práci, k rodině, ale ne sama k sobě ke svému zdraví. Jsem sice abstinent, ale před třemi roky jsem začala kouřit a vím, že mi to škodí. Když mám nějaký zdravotní problém, tak se většinou sama léčím, tím, čemu věřím, ale jakmile problém trochu ustoupí, tak léčení zanechám a nechám to být. Nedořeším do konce. Jsem prostě ke svému zdraví nezodpovědná! Narazila jsem sice na příčinu konfliktu a trochu jsem se tím uklidnila, ale dokud nezmění vztah sama k sobě, tak mi to bude vadit na něm a budu mít problém.

Chvíli po půl jedné klíče v zámku a manžel ve dveřích. Promoklý jak slepice, ale zarazilo mne, že není tak opilý, jak jsem předpokládala. Naopak vypadá celkem střízlivě. „Paty, co se ti stalo, proč se takhle chováš a jsi nepříjemná?“, pokládá mi nechápavě otázku, také mne takovou nezná. Opět se nedokážu udržet, a sice už s mírnějším hlasem, ale přesto podrážděně odpovídám: „Piješ od jedný. Zítra brzy vstáváte, vezeš Kubíka, bude ti zase špatně, můžeš nadýchat a přijdeš pak o práci.“ Stále s klidným hlasem, ale už stroze odvětí: „ Měl jsem od té jedné jen litr vína, teď už jsem nepil a jsem v pohodě. Jdu si lehnout.“ Zavřel za sebou dveře do ložnice a nechal mne samotnou se svými myšlenkami a výčitkami v obýváku. Omluvám se v duchu sama sobě i jemu za své chování a snažím se přijmout myšlenku, že chyba je ve mně. Není to vůbec jednoduché. Nyní vím, kde je zakopaný pes, ale dokud nezměním svůj přístup, tak mne takovéto věci budou rozčilovat. Pro mne to znamená začít více o sebe dbát, přestat kouřit, začít žít zdravě a nepodceňovat nemoci. Nejde o změnu ze dne na den, nejde mávnout kouzelným proutkem, jde o delší cestu. Budu se snažit.

Aby mi bylo ukázáno, že jsem si jeho nezodpovědnost vytvořila jen sama ve svých myšlenkách a pokud je on nezodpovědný, je to jeho problém, který si má sám řešit, pokud bude chtít a bylo mi nastaveno zrcadlo tak, abych uviděla svůj stín, příběh pokračuje. Manžel ráno úplně v pohodě, bez toho aby byl unavený, bez zbytkového alkoholu v krvi a bez bolesti hlavy vstal a zcela bez problémů se synem v půl osmé odjel na závody. Já sama jsem si konflikt vytvořila, tím, že jsem ho považovala za nezodpovědného. Přitom on věděl, že brzy vstává, veze našeho syna, a že v práci potřebuje řidičský průkaz a podle toho se zachoval. Pil s mírou a s tím, kolik si může dovolit a přišel domů tak, aby byl ráno fit. To jen já jsem díky tomu, že jsem si sama u sebe něco neuvědomovala a uvědomit nechtěla, jsem musela dostat obraz svého stínu, díky této rozepři.

Ztracení pejsci

Jedu něco vyřizovat do města, poskakuji v kolně aut a u hlasitější hudby přemýšlím nad nadcházejícím víkendem. Z myšlenek mne vytrhne zvonění. Zvedám telefon, na jehož druhém konci je manžel. „Paty, prosím tě, mohla by ses podívat na Orinka?“ Nevím, o kom mluví, tak se táži, koho má na mysli. „No ten malý jezevčík, kterého potkávám s tím starším pánem v lese. Před chvíli jsem potkal pána, že se mu někde v lese ztratil a už ho hodinu hledá, tak hledám taky. Orinek má na sobě obojek s telefonním číslem na jeho manželku, ale zatím o něm nejsou žádné zprávy.“ Už vím, občas mi o něm manžel vyprávěl, protože ho často potkával s naším psem a pak společně s pánečkem korzovali procházkou po lese. „Prosím tě, teď nemohu, řídím. Až zastavím, tak se na to podívám.“ Pokládám sluchátko, ale myšlenky mne táhnou ke ztracenému pejskovi. Nespojuji se s ním, ale cítím, že situace není nijak dramatická. Nicméně nedá mi to, a ač vím, že bych toto neměla, vytahuji z kabelky balíček karet, který mám vždy u sebe a kabelku házím za sebe na sedadlo. V duchu si sama sobě omlouvám situaci: „No co, stejně tady poskakuji po metru, tak si vyložím na Orinka za jízdy.“ Na sedadle spolujezdce na mne vykukují mezi dalšími kartami žaludský spodek, srdcové eso, srdcová osma a srdcový svršek. Mám radost a projede mnou uklidnění. Karty skládám zpět do balíčku a vytáčím poslední volané číslo: „Čauky,myslím, že to bude v pořádku. Orinek se najde a někdo ho dovede domů. Je tam souvislost s nějakou starší paní, ale bude to celkem rychle vyřešené.“ Kolona se rozjela a tak se opět začínám věnovat řízení a na Orinka zapomínám.

Asi po hodině manžel s radostí opět telefonuje: „Tak Orinek je už doma. Chvíli na to, co jsme spolu mluvili, jsem potkal toho pána, že mu volala manželka, že akorát jí někdo volal, že má Orinka u sebe, tak jí ho donese domů.“ Ptám se, kdo ho tedy našel. „No nevím jistě, pán byl takový radostně zmatený, ale myslím, že říkal, že ho našla nějaká paní s háravou fenou, že se k nim přidal.“ Mám radost. Sice jsem v kartách až takovou rychlost nálezu neviděla, ale hlavně že je maličký doma.

Od podzimu a ztráty Orinka uplynuly téměř tři měsíce. Na příhodu je již zapomenuto a právě jsme oslavili příchod Nového roku. Období, které sice lidé oslavují, ale pejsci jsou vystresovaní z neustále bouchajících ohňostrojů a petard. Období, kdy se už od Vánoc ztrácí velké množství psů a koček, kdy se něčeho takového polekají a utečou. Období, kdy spousta majitelů těchto zvířátek zůstane nešťastných, protože své mazlíčky buď vůbec nenajdou, nebo najdou, ale už bohužel ne živé, ale sražené nějakým dopravím prostředkem.

My máme dva psy. Jednoho my, jednoho moji rodiče, kterého občas hlídáme. Fenu, která je od první poloviny prosince do začátku ledna vystresovaná a ven nechce vůbec chodit a i doma se klepe jak drahý pes. Bez vodítka bychom si ji vůbec venku nedovolili pustit, a psa, který je vůči hlasitým oslavám imunní, ale přesto se na něj venku raději musí dávat pozor. Ven ale musí chodit oba.

Nejhorší období je překonáno, a je prvního ledna večer. Oslavy z největší části utichly nad ránem, ale přesto je občas slyšet ještě nějaký dozvuk. Nicméně, situace je opravdu zklidněná. Jdeme s manželem a naším psem ven a téměř u našeho domu potkáváme plačící sousedku. Zoufale na nás hledí a zlomeným hlasem říká „Neviděli jste naší Conie? Hodinu ji hledáme. Byly jsme už téměř u domu, když proti ní někdo hodil petardu a ona se lekla a utekla. Ona se toho nikdy nebála, ale asi jak to letělo proti ní, tak se lekla.“ Oba jednohlasně říkáme, že jsme žádného pejska bohužel neviděli. Jenže kromě této odpovědi, mne myšlenky okamžitě vedou k lesu. Jenže ten je úplně jiným směrem, než paní říkala, že Conie běžela. Bez jakéhokoli vyzvání manžel ale už bere naše vodítko a říká, že ji půjde také hledat. Já odvádím našeho psa domů a v rychlosti manželovi říkám, že se na Conie doma podívám a pak mu zavolám a také to, že mne to ale táhne k lesu. Tak vyráží tam, kam mu ukazuji.

Doma beru karty do rukou a ptám se, zda se Conie dnes najde. Ošklivá prognóza. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma a žaludské eso, mi naznačuje, že celá situace je špatně. Ptám se tedy znovu, jak celá situace dopadne. Opět karty mluví velmi negativně a opět se v nich objevují spíše žaludské karty. Sama sobě si říkám, že moje čtení v nich není správné. Rozhodně nepřistupuji na to, že by se Conie nenašla a zemřela. Tak černé myšlenky okamžitě zaháním tím, že se s ní pokouším na dálku spojit. Projede mnou strach. Jsem u ní, ale cítím to špatně. Má strach, prý je tam zima a tma. Pokouším se ji zabalit do energie uklidnění a žádám pro ní o ochranu a pomoc. Najednou ale přenos končí. Spojení je přerušeno a už nic necítím. Napojení se znovu nedaří. Zkouším to znovu a znovu, ale nic. Napadá mne vzít si kyvadlo a zjistit, kde je. Jak ale na to? Najednou mi ale bleskne hlavou myšlenka mapy a zkusit přímo nad mapou lokalizovat místo, kde právě je. Beru do ruky počítač, ale nevím, jak mám nad obrazovkou točit kyvadlem. Opět přichází myšlenka: „Vždyť mám přece v autě automapu!“ Za chvíli už sedím s mapou na sedačce a začínám se ptát kyvadla. Nejdříve se ptám na celou naši čtvrť a po kladné odpovědi postupuji po čtvercových výsečích vyznačených v mapě. Na jednom čtverci se kyvadlo začne hýbat, jako při odpovědi „ano“. Jenže je to stále velké území, tak beru obyčejnou tužku do ruky a čtverec rozdělím na další čtyři díly a opět se ptám kyvadla na místo. Kyvadlo opět v jednom čtverci odpovídá kladně. Moc tomu nevěřím, tak celou anabázi opakuji znovu. Opět se dostávám do stejného bodu. Zvedám telefon a manžela vysílám na určité místo a se smutným hlasem mu říkám, co jsem dostala o situaci za informace. Více dělat nemohu.

Těsně před půlnocí manžel přichází domů. Tam kam jsem ho poslala, nic nenašel. Prý to tam prošel třikrát, volal, pískal, svítil různě baterkou, protože tam žádné osvětlení není a byla tam tma, ale nic. Majitelé ale prý dostali echo, že nějaký podobný pejsek běhal u metra, on tedy vezme naše auto a pojede se tam s nimi podívat. Moc se mi to nezdá, je to absolutně jinde, než jsem já cítila, ale v naději, že je to nakonec vše dobré a mé pocity nejsou správné, už ho více nezatěžuji negativní předpovědí. Určitě se sama mohu mýlit, a dokonce bych byla ráda! Za hodinu se vrací s nepořízenou. Oba jsme smutní, nic už neříkám a jdeme s myšlenkami na Conie spát.

Druhý den ráno, kdy ještě zbytek rodiny spí, opět vytahuji karty a opět se ptám. Opět odpovědi, kterým nevěřím. Zkouším opakovat pokus s kyvadlem a mapou, ale při pohledu na ni zatrnu. Kyvadlo bohužel ukazuje absolutně stejný čtverec jako v noci. Nechci se na takovou otázku ptát, ale vím, že ji položit musím: „Je Conie živá?“ Odpovědi nechci věřit a tak se znovu s otázkou opakuji a za nedůvěru se omlouvám. „Ne!“ Jasnější odpověď už ani neexistuje. Beru do rukou tabulky pro práci s kyvadlem, a rychle přelistuji na stránku „Smrti a její příčiny“. Kyvadlo neomylně ukazuje na smrt úrazem. Ptám se, zda byla sražená autem. Kladná odpověď potvrzuje moji předtuchu. Jenže stále nevěřím. Je to místo, kde auta moc v okolí nejezdí a ještě prvního ledna večer! Nesmysl! Moji nedůvěru v informace vyživuje ještě fakt, že manžel to tam celé křížem krážem včera prošel a nic nenašel.

Jakmile manžel vstal, říkám mu nepříznivé zprávy. Také moc nevěří. Respektive nechce věřit. Situaci ale už nechci řešit. Není ani co. Nevím, co bych měla dělat víc. Kyvadlo mi nepomáhá, stále opakuje svoji, karty tvrdí, že se najde pozdě, ale nic konkrétnějšího za informace nemám. Odjíždím tedy do práce, a pak se zastavuji u svých rodičů. Maminka se věnuje stejným věcem jako já, tak ji poprosím o lehkou konzultaci nad ztracenu fenkou. Ukazuji ji fotky na Facebooku a ptám se jí, jak ji ona vidí. Bohužel, její odpověď mne opět zklame. Chtěla jsem slyšet něco jiného, jenže ona místo toho, aby mne uklidnila a řekla, že je to v pořádku, smutně říká: “ Je tam okolo ní takové černo. Je mrtvá. Alespoň já to tak cítím.“ Zároveň mi ale povídá: „Zkus si s ní promluvit, ona ti přeci řekne, co se děje. Já tohle neumím.“ Vyprávím, že jsem to zkoušela včera, ale že se mi pak spojení přerušilo a že mi to už nešlo. Nicméně zkouším navázat spojení a cítím najednou odpovědi. S údivem konstatuji nahlas, že se mi to asi podařilo a že s ní najednou mohu komunikovat. Jenže mi říká, že je doma, že ji nikdo nevidí, že tam všichni brečí a nikdo jí nechce házet tenisák. V hlavě mám velký zmatek:“ Takže ona je doma, ale všichni brečí? On ji nikdo nevidí? Nikdo si s ní nechce hrát?“ Znovu začínám pochybovat o tom, že mám schopnost komunikovat s bytostmi, že vůbec mám nějaké schopnosti, které někteří považují za něco mezi nebem a zemí. Jenže z těchto myšlenek mne vytrhne zvonění mobilu. Koukám na display se jménem manžela. Sluchátko zvedám a bez čekání na pozdrav nebo jakoukoli otázku jen pronáším:“ Conie je mrtvá?“ Manžel jen tichým, smutným hlasem odpovídá:“ Právě jsem potkal jejich dceru. Strhávala letáky o ztrátě Conie ze sloupů. Brečela. Conie našli mrtvou, sraženou. Byla tam přibližně někde, co jsi říkala včera. Byly tam prý takové připravené jámy pro sázení stromků, tak v jedné z nich. Já to tam ale opravdu procházel asi třikrát, dokonce jsem tam potkal ještě souseda, který tam také hledal…..“

Jsem hodně smutná. V hlavě se mi honí myšlenky na to, že kdybych si více věřila, že bych mohla včera udělat něco víc. Mohla jsem tam jít také hledat a pročesávat s manželem místo kousek po kousku. Třeba se mohla najít, zraněná, ale třeba se jí mohlo pomoci. Jenže to je „kdyby“. Situace se nedá zvrátit, minulost se nedá vrátit. Stejně vím, že kdyby přišlo nějaké podobné příště, tak zase raději budu věřit lepšímu a budu doufat, že to tak není. Je mi fenečky líto, bylo to ještě jedenáctiměsíční štěňátko. Mezi sebeobviňováním mi ale prolétne hlavou myšlenka na to, že ona teď tady bloumá jako dušička a vlastně neví co se děje. Navazuji tedy opět kontakt a začínám s ní komunikovat. Vysvětluji jí, že její cesta na světě skončila, že se vrátit domů mezi svoje lidi nemůže. Nechápe to. Stále mluví o tom, že ji nevidí a že chce tenisák. Znovu ji vysvětluji, že ji vidět nemohou, ale že s ní mohu já takto komunikovat. Že u nich zůstat nemůže, že musí odejít pro dobro své a jejich do Světla. Nechce. Její odpověď mne rozesmívá. Prý když tedy mohu s ní komunikovat, tak zůstane u mne. Opět jí vysvětluji, že toto není správné řešení, že by měla odejít. Ani nevím, jak dlouho komunikace trvá, ale nakonec se mi podaří jí přesvědčit, že jediné správné řešení je odejít do Světla. S jejím souhlasem ji nakonec nechávám odvést tam, kam jsem přesvědčená, že je to správné.

Příběh, i když by se zdálo, není u konce. Den poté, večer potkáváme paní, jejíž manžel také malou Conie hledal a bydlí ve stejném domě, jako nešťastní majitelé od štěňátka. Ptá se nás, jestli o Conie víme, že se našla a jak se našla. Ani nevím proč, ale paní odpovídám, že bohužel celý příběh známe. Že jsem manžela vysílala na to místo, protože jsem ho určitým způsobem lokalizovala, ale že ji tam bohužel ale nenašel. Lidem jen tak neříkám, co dělám, ale z nějakého důvodu jsem udělala výjimku a ve zkratce paní příběh vyprávím. Nekouká na mne jako na blázna, spíše s údivem. Loučíme se a každý jdeme svoji cestou.

Druhý den večer zvoní manželovi telefon. Volá páneček od Conie. Ve sluchátku se ozývá „ Dobrý večer, máte chvilku čas? Mohl byste jít dolů, něco tady pro vás mám.“ Manžel si narychlo obléká bundu a boty a odchází před dům. Je před domem deset minut a mnou projede zvědavost, co tam tak dlouho řeší. Házím na sebe bundu a seběhnu po schodech dolů před dům. Manžel stojí s pánem a jeho manželkou v hloučku a povídají si a on má v ruce lahev whisky jako dárek za pomoc při hledání Conie. Zdravím je. A paní mi říká: „Sousedka říkala, že jste věděla, co se stalo a že jste manžela poslala na to místo hledat. Chtěla bych Vám také moc poděkovat.“ Koukám na ní nechápavě a dochází mi, že se asi museli se sousedkou potkat a ona ji vše řekla. Překvapuje mne, že mi věří. Začínám znovu zkráceně vyprávět celý příběh a paní začíná plakat. Ptá se mne, kdy se to stalo, zda hned po útěku a zda se trápila dlouho. Znám odpověď, ale cítím, že není důležitá. Naopak mi přichází myšlenkou věty, které mám sdělit dál. „ Víte, já nevím, jak hluboce věříte na to, co dělám, ale mám vám říci, že vás měla ráda a že jsem udělala vše proto, aby odešla s klidem. Když byla na rozhraní, tak jsem jí balila do ochrany a pomoci. Asi to nebylo jednoduché, ale měla tam opravdu okolo sebe pomoc. Když byla na druhé straně, tak jsem jí nechala pomoci s odchodem.“ Paní mi pokládá ruku na rameno a opět mi děkuje. Pláče, ale děkuje za to, že jsem jejich fenečce pomohla. Sama nevím, jak je to možné, že jsem dostala tak přesné informace. Také nevím, jak je možné, že jsem se s těmito informacemi otevřela jen tak lidem, o kterých jsem vůbec nevěděla, zda věří na něco mezi nebem a zemí. Nyní jsou z těchto lidí naši přátelé. Asi to tak mělo být. Život jde dál.