Červený diplom

Někdo studuje vysokou školu absolutně bez problémů, užívá studentského života, někdo ji dodělá někdo ne. Je to přirozený vývoj každého, jak to kdo zvládá. Já začala studovat dálkově až při práci a rodině, jako spousta dalších lidí. Prostě jsem se rozhodla, že chci být inženýr, tak jsem se do toho pustila. Bakálařský titul jsem zvládla v termínu. Sice jsem vše podřizovala škole, ale šlo to. Občas se dostavil nějaký karambol v podobě špatné známky, ale to mi nekazilo hrdost a radost z modrého diplomu na promoci. Moje rozhodnutí studovat dál ještě dva roky bylo samozřejmé. S tím jsem také na školu šla. Budu studovat pět let a pak se mi před jménem objeví kýžený titul Ing.

Začátek prvního semestru inženýrského studia byl celkem pohodový, ale najednou se mi v indexu začaly objevovat jen samé „A“. Studium mi připadalo o hodně snažší než předcházející tři roky na bakaláři. Začalo ve mně zrát přesvědčení, že jsem schopná to dotáhnout k červenému diplomu. Na poslední dvě zkoušky jsem se připravovala opravdu pečlivě a opět se v indexu objevily áčka. Mé rozhodnutí o červených deskách dozrálo vrcholu a mé ego nařizovalo je získat za každou cenu. Znamenalo to mít prospěch za celé studium maximálně 1,5 , nevylítnout od zkoušky a získat maximálně jednu trojku. Nepřipadalo mi to vůbec složité. „Jen“ jsem musela vše hodit stranou a věnovat se na 100% škole. Ego říkalo „Musíš!“

Druhý semestr šel ztuha. Učení nebylo složité, ale přestala jsem se věnovat rodině, synovi, v práci jsem měla resty. Vše kromě školy jsem odkládala. Před každou zkouškou jsem byla ve stresu. Pomáhala jsem si sama posíláním energie do zkoušek, do učení, do komunikace s profesory. Již jsem se neřídila heslem „Zkouška je od slova zkusit“, ale „Zkoušku musím udělat a to maximálně za B, tedy jedna minus“. Mé kladné školní výsledky se negativně odrážely ve školním prospěchu syna, kdy jsem na něj neměla čas, abych se s ním do jeho školy připravovala. Nechodila jsem ven ani se psem, protože jsem ležela ve skriptech a knihách. Manžel vše obhospodařoval sám. Sice mne chápal, ale vztah se mezi námi komplikoval. Byla jsem vyčerpaná z učení a moji práci jsem přestávala zvládat. Usínala jsem znavená v deset hodin. Nicméně celý druhý semestr se opět nesl ve znamení výborných v indexu. S každým dalším „A“ jsem se více a více upínala ke školním povinnostem.

Čekala mne poslední semestrální zkouška. Pro mne ta nejtěžší a to z Makroekonomie. Věděla jsem, že ji nemohu neudělat na první pokus. To bych nedocílila červeného diplomu. „Musím jí udělat! Musím. Nesmím vylítnout“, stále jsem si opakovala dokola. S přibližujícím termínem zkoušky, strach zesiloval. Sice jsem se pilně čtrnáct dní připravovala, ale nedůvěra ve své znalosti se silně hlásila o slovo. Večer před zkouškou jsem do ruky vzala karty. „Udělám zítra zkoušku?“. Kromě jiných karet na mne vykoukly kulová osma , srdcová osma a žaludská desítka. „Ach jo“ To nedám! Já se odhlásím! Bude ještě jiný termín!“ Přihlásila jsem do školního informačního systému a ze zkoušky jsem se odhlásila. Na obrazovce na mne svítily dva další a poslední volné termíny. Jenže ani jeden ze zkoušejících neměl zrovna nejlepší pověst. Nerozhodně koukám na obrazovku a přemítám, kam se nahlásit. Prostě nevím. Opět karty v rukou a ptám se ne každého zkoušejícího zvlášť. Volba padne na největšího rasa na škole. Sice se mi to nezdá, ale karty přeci radí jeho, tak věřím. „Tak jo!“ během pár vteřin jsem nahlášená za necelých čtrnáct dní. Pak už další možnost není, je to poslední termín v řádném termínu.

Každý den do zkoušky je stejný. Opět si opakuji grafy, kreslím různé posuny křivek, počítám příklady a odříkávám vzorečky a definice. Každý den si automatickou kresbou kreslím situaci a silné negace, které se tam objevují znovu a znovu transformuji v pozitivní energie. Každý den se opět objevuje stejný obrázek strachu. V daný den to trochu pomůže, ale ráno je obrázek opět plný negativních energií. Napadne mi nakreslit si energie mezi mnou a zkoušejícím v den „D“. Dalo by se říci „Hnus, velebnosti!“. Beru do ruky červenou pastelku a opět se snažím energie změnit v pozitivní. Následující den opět vykresluji situaci v den zkoušky a opět ty samé ošklivé čmrkance, opět transformuji červenou barvou a nakonec to vzdávám. Nechám to být. Svým strachem si přivolávám do všeho jen negativní energie. Prostě se budu jen učit a uvidím. Učím se opravdu tvrdě, ale přes strach z propadnutí se nemohu moc soustředit.

Konečně se probouzím v den zkoušky. Špatně se mi spalo, nevěřím si, že jsem naučená na vše, strach ještě zesílil díky nevalné pověsti zkoušejícího, kdy u něj propadá od zkoušky ¾ lidí. Nedá se nic dělat, jít tam musím. Cestou autem si přímo do zkoušky posílám pozitivní energii a uklidnění. Také si žádám o podporu. Pomalu se začínám uklidňovat. Parkuji před školou a plížím se pomalu k budově. Před třídou jsme místo osmi adeptů jen tři. Začínám si uvědomovat, že ostatní nahlášení to asi vzdali. Přichází zkoušející , odmyká třídu a ptá se, kdo půjde první. Bez zaváhání udělám krok vpřed a jdu s ním. „Už aby to bylo za mnou!“ Oba si sedáme a on s neurčitým výrazem ve tváři mi podává pytlíček s čísly otázek. V duchu si přeji otázku, kterou umím. Nemám konkrétní číslo a přání je tedy dost neurčité. Nicméně, tahám si dvojku. Nejsem úplně nadšená, ale vím, že něco umím, že jsem se na ni připravovala, a že by to teoreticky mohlo dopadnout alespoň za tři. Začínám psát na předložený papír, ale najednou si absolutně nejsem jistá, jak to je. Občas něco proškrtám a píšu znova. Nakonec hlesnu, že jsem hotová. Opět neurčitým výrazem naznačí, že mám začít povídat. Odříkávám vše, co mám na papíře. Bez jakéhokoli mrknutí oka poslouchá. Kontroluji, zda třeba přeci jen nějakým posunkem, gestem, mimikou nenaznačí, že se mu něco nezdá. Ani mrk! Je absolutně chladný a jen poslouchá. Po mém asi desetiminutovém monologu se ptá na něco, co už jsem říkala. Opakuji se, co už jsem jednou vysvětlovala. „ Tak mám takový dojem, že to neumíte! Je to špatně! Tenhle vzoreček máte špatně, vyměnila jste jmenovatele a tím pádem to je nesmysl!“. To co bylo správně, úplně přehlédl a naopak v čem ucítil moji slabinu, tak na to zaměřil. Přesto stále doufám, že uvidí, jak se v tom zamotávám, ale snažím se, a dá mi proto ještě šanci jinou otázkou nebo se v tom alespoň nebude tak rýpat. Bohužel, je vidět že ho to baví a že mi tu zkoušku nechce dát už z principu. Místo aby mi hodil pomocnou ruku, případně naznačil slovem, tak mne s radostí dusí další doplňující, a hlubší otázkou k tomu, v čem jsem se před chvílí zamotala. Nedávám to, dostal mne! Pochopila jsem, že tady a dnes nemám šanci. Už na něj jen zírám vystrašeným očima a slyším jen jakousi ozvěnu. „ Tak vážená kolegyně! Je vidět, že jste se moc nepřipravovala, tak dnes máte za „F“ a zkuste to jindy!“ Zablekotám jen děkuji a nashledanou a jako opařená vycházím ze třídy.

Vidina červeného diplomu se rozplynula. To ztracené efko mi to překazilo a je po šanci. Celá skleslá odjíždím domů. Nevadí mi, že mne vyhodil. Je tím známý a mám další pokus, takže to příště určitě dám, ale jsem nešťastná z toho, že na promoci nedostanu ty červené desky. Doma se bořím jako hromádka neštěstí do peřin a odmítám komunikovat. Telefon vyzvání, ale nereaguji. Nemám náladu se někomu svěřovat, že jsem neuspěla.

Po půlhodince se začínám uklidňovat a přemítám, proč se to stalo. Vždyť jsem se opravdu tak pilně připravovala, posílala si energii, čistila stále situaci. Universum mi radilo a pomáhalo. „Tak proč? Proč jsem musela vylítnout? Proč?“ Aniž bych se pokoušela napojit na Universum, přichází mi obratem odpověď.“ Bylo to zapotřebí! Červený diplom není absolutně důležitý, za situace, kdy jsi tomuto cíli věnovala příliš mnoho energie. Sama víš, jak vysilující to bylo před každou zkouškou. Jsi unavená, nestíháš se věnovat ničemu jinému než škole. Nedbáš o sebe ,o syna , o práci, o domácnost! Nemáš na to už sílu, protože veškerou jsi dávala do studia. Bylo potřeba tě zastavit! Kdybys dnes zkoušku složila, měla by jsi ještě před sebou další celý rok učení na zkoušky ve stresu a pak ještě na státnice. Neunesla by jsi to a absolutně by jsi se vyčerpala. Odnesla by jsi to nejen ty, ale tvá rodina. Muselo to tak být. Nyní se už nemusíš o známky bát!“

Bylo to těžké přijmout. Brala jsem to jako svoji prohru. Ale zároveň jsem dostala vysvětlení, proč něco nějak musí být. Někdy je potřeba, aby byl člověk zastaven, aby se uklidnil a zvolnil krok. Universum mne nabádalo, že se mám z prvního termínu odhlásit a jít na jiný. Vybralo mi pedagoga, který si libuje v neznalosti studentů a rád jim ukazuje svoji převahu. A dávalo mi zprvu naději, že tak je to dobře. Já věřila odpovědím. Byly správné, ne pravdivé. Ale právě správnost odpovědí, i když je někdy v rozporu s pravdou, je potřebná. Vědět pravdu, tak se nezastavím a opravdu se absolutně postupně vyčerpám. Šla bych s klapkami na očích vpřed za těmi zbytečnými červenými deskami! I když pro mne to opravdu zpočátku byla velikánská prohra, tak už jsem na opravnou zkoušku šla s absolutním klidem. Žádný strach a stres. V indexu se objevilo zelené políčko úspěšně vykonané zkoušky. Najednou to šlo! Na další zkoušky v následujících dvou semestrech jsem opět chodila klidem a s motem: „ Zkouška je od slova zkusit!“. I státnice jsem zvládla bez větších problémů. A když se podívám zpět, tak jsem ráda a děkuji nahoru, že jsem vyhazovem byla zastavena a poslední rok studia jsem zvládla bez tak velkých stresů z počátku inženýrského studia, které se čím dál tím více stupňovaly. Už tak mé pětileté studium bylo náročné pro mne a pro okolí a ještě si situaci zhoršovat strachem a dalším stresem. „Proč?“ Děkuji za správné upozornění Universu.

Zablokovaná páteř

Budík hlásí sedm hodin. Vstávám a začínám vypravovat syna do školy. Vstává se mu s lehkostí, ani myšlenka školního dne mu nekazí ráno. Je natěšený na odpoledne, kdy odjíždí s manželem a kamarády na závody. Jede se závod mistrovství ČR v downhillu a on už je v duchu na kopci a jede s větrem o závod dolů. Odchází a já mám chvíli pro sebe. Dělám si ranní kávu a přemýšlím, jak si užiji víkend o samotě, jen s naším psem.

Ze snění mně vytrhne opět budík. Manžel vstává. Najednou ale slyším z ložnice zoufalý hlas: „Paty, prosím tě, pojď sem!“. V hlavě mi bleskne otázka, co se stalo. Ten hlas je takový zvláštně zoufalý. Zvedám se ze sedačky a už stojím v ložnici u postele. Nechápu. Nic se mu nestalo, nikam nespadl, jen leží na posteli. Dívá se na mne zoufalýma očima a jen hlesne: „ Vůbec nemohu hnout krkem, ani se sám nezvednu z postele, neotočím se“. No tak to je opravdu paráda! Za pár hodin mají odjet, jedou naším autem a je na něm závislých dalších pět kluků. Vzhledem k jeho křečovitému výrazu ve tváři nevím, jak dnes odřídí dvě stě kilometrů, aby všechny dostal do místa určení a zítra kluci ráno byli připraveni ke startu. Pokouší se pohnout, ale bolest mu nepovoluje ani centimetr pohybu. V hlavě se mi začne odvíjet scénář, který pronáším nahlas: „ Tak s tímhle nic neudělám. Tak to dnes zrušíš a nikam nepojedete“. Ani nečekám na odpověď a řešení zamítám. Náš syn by byl opravdu hodně zklamaný a ostatním klukům z auta by to přineslo veliké komplikace. Neměli by se tam jak dostat. Přeci jen Morava není za rohem a jedná se o mistrovství.

Bolesti zad jsem již několikrát řešila u různých lidí, ale nikdy ne v tomto akutním stavu, kdy by se nemohli ani pohnout. Netroufám si, ale napadá mne, že bych mohla požádat Yvettu o pomoc. Dělá terapie, pracuje s energiemi a mám od ní zasvěcení. Věřím jí, tak zvedám telefon. Jenže bohužel, nemá čas. Nicméně alespoň mi pár větami dodává důvěru, že to mohu zvládnout sama.

Jsem opět v ložnici a pronáším: „ Tak jo, jdu to zkusit. Lež a nic nedělej, za chvíli se vrátím“. Celkem zbytečná slova, stejně dělat nic nemůže, když se nemůže hýbat. Stále moje důvěra v schopnost toto rychle vyřešit není stoprocentní. Vytahuji karty a ptám se Universa, zda manželovi dnes mohu pomoci tak, aby mohl vstát a odjet pryč. Toto jsem potřebovala vědět. Karty jsou příznivě nakloněny. V sestavě objevuje žaludský král, listový král i srdcový svršek. Nebude to úplně v pořádku, ale bolest se podaří utlumit a odjedou. Dobře. Tak pokračuji. Beru do ruky tužku a papír a kreslím, co způsobuje bolest. Ani se nedivím. Jde tam spousta negací. Beru tedy červenou pastelku a při pronášení formulky odpojuji negace a transformuji v lásku. Pomocí rukou přiložených nad papírem začínám energie usměrňovat. Je to velmi hluboko. Ani nevím, kam mne to táhne, ale je to silné. Nejde to ale úplně. Přichází mi myšlenka ohně a spálení negací. Odcházím s malůvkou na balkon a papír opět za pronášení formulky a prosby spaluji. Vím, že to není vše. Jsem na začátku rychlo léčby.

Vracím se z balkonu a sedám si k manželovi na postel. Je mi ho líto. Už sice nemá ve tváři tak křečovitý výraz, ale vidím, jak trpí bolestí. „ Karty mluví celkem pozitivně. Nakreslila jsem si tě a nechala negace spálit. Teď na tobě budu pracovat přímo. Lež. Tak uvidíme, co bude.„

Přikládám ruce na různá místa jeho těla, kam mne to táhne. Palce u nohou, plosky, kolena, podbřišek, ramena a opět podobné kolečko. Soustřeďuji se na myšlenku léčení a odstranění bolesti. Pročišťuji meridiány, pokouším se dostat do příčiny a nechávám místa harmonizovat. Cítím, že energie ode mne proudí a on ji vstřebává do sebe. Po hodině přestávám. Usnul. Nevadí, odcházím potichu z ložnice a zavírám za sebou dveře. Už nic neřeším. Prostě ho nechám jen tak ještě tak půl hodiny spát a pak se uvidí.

Půl hodina uplynula, tak ho jdu vzbudit. Nemám žádná očekávání, jsem bez jakýchkoli myšlenek. „Tak co, jak ti je?“ Mlčí, ale jeho pohyb naznačuje, že asi už to nebude tak dramatické. Celkem se usmívá a pomalu zkouší otočit hlavou na polštáři. Jde to! Zkouší se opatrně posadit na posteli. Daří se mu to! Mám radost. Pomalu z postele vstává. Sice neskáče, ale je celkem pohyblivý. Děkuje mi za pomoc. Usmívám se a vracím mu odpověď „ Za hodinu se na tebe ještě podívám na dálku a něco ti pošlu. Počítej s tím, že to ještě nebude úplně v pořádku, ale odjedete. Přes víkend se na tebe ještě znova podívám a budu na tobě ještě trochu pracovat. Měl bys to přežít. Spraví se to!“

Je na něm vidět, že se mu znatelně ulevilo. Oproti tomu absolutně nepohyblivému ležícímu stvoření, je nyní mrštný jako lasička. Začíná balit na závody a čeká na syna, aby mohli odjet. Hybnost se mu stále zlepšuje. Jsou tři hodiny a společně odjíždí užít s závody a setkání s longborďáky.