Odchod a příchod

Manžela trochu opět pobolívají záda, tak mne žádá o pomoc. Pomocí automatické kresby ruším negace a místo vitalizuji. Místo se začíná prosvětlovat, ale něco se mi nezdá. Je tady něco navíc. Něco, co sice s bolestí nesouvisí, ale je okolo manžela. Dostávám myšlenkou informaci, že má u nohou malou dušičku. Začínám se na místo soustředit a zjišťuji, že je to dušička našeho pejska, který nám odešel před třemi roky. „Jak to? Co tady dělá? Proč není ve Světle?“, hlavou mi lítají otázky, na které dostávám obratem odpovědi. „Neodešel, nemohl, manžel si ho tady smutkem a myšlenkami na něj připoutal“. Těmto věcem rozumím. Někdy právě smutek a myšlenky na milovanou bytost nedovolí dušičkám odejít, a oni tady chudáci bloudí. Nejsou ani „tady“, ani „tam“, jsou to bloudící duše.

Manžel už pochopil, s čím pracuji, jak pracuji a že některé věci, mezi nebem a zemí existují. S klidem mu tedy říkám: „Je to zajímavé, máš u sebe Larse, neodešel, ale tři roky je u tebe. Držíš ho tady.“ Dívá se na mne se zájmem a vlhnou mu oči při vzpomínce na něj. Začínám mu vysvětlovat, že to není dobré ani pro něj, ani pro Larse, a že je potřeba ho pustit, aby mohl jít pryč. Vysvětluji co má udělat, a jak, ale také dodávám, že to má udělat, až se na to bude cítit.

Večer přicházím domů, sedám si na sedačku, manžel na mne kouká a s veselým, vítězoslavným hlasem říká, že Larse pustil. Sice to prý bolelo, ale povedlo se mu to. Jeho slovům věřím, ale že by dušička byla pryč , se mi nezdá. Stále se okolo něj něco motá. On ho sice energeticky propustil, dušička by tedy měla být volná, ale stále je tady. Kontroluji své myšlenky pomocí kyvadla a potvrzuji si, že to tak je. Neumím dušičky odvádět do Světla , jen vím, že opravdu není správné aby tady byli. „Co s tím? Proč tady stále je?“ Napadá mne, že se s dušičkou pokusím domluvit přímo. Ani ne domluvit, jako vysvětlit jí, že by měla jít pryč, že to je pro všechny špatné. „Třeba pak odejde sama“, bleskne mi hlavou. Napojuji se na Larse. Povedlo se, a tak mu vysvětluji, že je potřeba jít do Světla. Jenže dostávám absolutně nechápající odpověď: „ Já nevím kam, tady žádné světlo není“. Teď zase nechápu já a pokládám tedy otázku : „ Ty nevidíš světlo? Pořádně se rozhlédni, mělo by tam být, takové uklidňující, tak tam běž. O nás se neboj a jdi! Bude ti tam dobře, prostě běž. Určitě tam musí taková malá záře, to je ono, kam je potřeba odejít.“ Chvíli je ticho a pak opět přichází ta samá odpověď: „Tady nic není, žádné světlo. Já nevím kam mám jít. Raději budu s vámi. Tady nic takového, co říkáš není“. Najednou mi dochází, že má pravdu. Četla jsem o tom. Brány do Světla jsou otevřeny jen pár hodin po smrti, pak se zavírají a dušičky zde zůstávají do té doby, než dostanou příležitost znovu odejít. Jenže ty brány se neotevřou jen tak, že by ony chtěly. Bezradnost přechází v zoufalství. „Tak co mám ježiši dělat! Přece tady nemůže zůstat. Petr ho pustil, nic ho tady nedrží a on tady chudák bloumá ve tmě!“ Přemítám, nic mne nenapadá, až najednou přichází myšlenka. Požádám někoho, kdo má smrt v „kompetenci. Velkého anděla, jak ho cítím já. Archanděla Azraela. Beru tedy do ruky kyvadlo a s velikým respektem se ptám, zda mám právo a mohu ho požádat o pomoc s přechodem Larsy za duhu. Probíhá mnou mrazení a dostávám kladnou odpověď a cítím před sebou něco velikého. Vracím se tedy v myšlenkách k Larsovi a vysvětluji mu, že požádám anděla o pomoc, že ten mu brány otevře a pomůže odejít. Ať se ničeho nebojí a s láskou a klidem s ním odejde. Lars souhlasí. Loučím se s ním a žádám tedy Azraela o pomoc s přechodem a zároveň mu děkuji. Čekám asi tři minuty a ptám se opět kyvadla, zda je zde ještě Larsy. Záporná odpověď mne uklidňuje a jsem šťastná, že vše je tak jak má být a našemu pejskovi bylo pomoženo. Ještě absolutně netuším, že za měsíc budu žádat opět Azraela o pomoc.

Je krásné květnové odpoledne, jako stvořené na procházku. Bereme našeho pejska ven. Je mu patnáct let, ale je velmi vitální. Vše se zájmem očuchává. To že je hluchý a špatně vidí, jednou za rok dostane lehký epileptický záchvat, mu vůbec radost neživota nebere. Venku se ale začíná chovat divně. Tu narazí do nějakého stromku, tu mu nevyjde krok a zakopne. „No nic, tak je prostě starý a stát se to může“, říkám si. Po asi hodinové procházce se vracíme domů, ale jeho koordinace pohybu se nezlepšuje, doma občas narazí do stěny nebo do židle. Je to divné, ale nevěnujeme tomu nějakou větší pozornost. Druhý den ráno, je opět čilý jako rybička, už do ničeho nenaráží, chůze mu nedělá problém a zase je to ten samý veselý Alík. Vrtí ocáskem, má chuť k jídlu, pije. Na příhodu na týden zapomínáme.

Přesně po týdnu ráno vstávám, vypravuji syna do školy. Pes leží na svém pelíšku a nevstává. Kuba odchází do školy a já se chystám venčit. Přicházím k pelechu a vyzývám posunky, aby se Alík zvedl a šel se mnou. Nereaguje, jen na mne kouká smutnýma očkama. Beru ho do ruky a stavím na zem. Podlomili se mu nožky a zase leží. Tak to je divné,:“ Co se děje?“, ptám se sama sebe. Druhý pokus a ten samý výsledek. Beru ho do ruky a odnáším ven na trávu. S vypětím sil se vyčůrá a opět lehne na zem. Na nic nečekám. Zvedám telefon a vytáčím číslo na veterinu. Máme přijít kolem druhé. Úkoluji manžela, aby tam s ním dojel. Mám divné tušení a mám i strach. Je to naše dítě!! Štěně od naší fenky, které jsme si sami před patnácti lety odrodili. Jeho maminka nám odešla za duhový most před rokem a nám zůstal jediný pes.

Těch pár hodin do odjezdu k doktorovi se situace zhoršuje. Už nezvedá ani hlavu, jen na mne stále smutně kouká. Stále mám špatné tušení. Rozmýšlím se, zda chci vědět, co bude. Překonávám svůj strach z odpovědi a beru tedy karty a ptám se. „ Je Alíkova cesta u konce?“. Karty nemluví pozitivně, ale zároveň říkají, že konec ještě nenadešel. Bojím se a beru kyvadlo. Ptám se „ Odejde dnes Alík pryč?“ Dostávám negativní odpověď a trochu se uklidňuji. Takže tak zlé to nebude. Uvidím, co řekne doktor.

Manžel odnáší Alíka do auta a odjíždí . Po hodině se vrací zpět i se psem. Mám radost, když je zahlédnu.Nicméně radost mi kazí manželova slova: „ Dostal nějakou povzbuzující injekci, před veterinou se pak v postoji vyčůral. Doktor říkal, že je to zřejmě něco s mozkem a že uvidíme zítra. Máme kolem čtvrté přijet na kontrolu. Kdyby něco ,máme se ozvat dříve“. Večer dostává misku se žrádlem. Nejí! Ani vody se nedotkl. Zkoušíme dát piškot. Jen ho očuchá a nežere. „Tak to už je vážné!. Když kokr nežere a nevezme už ani piškot, tak je opravdu nemocný!!“ V hlavě se mi honí černé myšlenky. Noční venčení probíhá způsobem odnos, přínos. Situace se nemění, je apatický. Je půlnoc. Nevím co dělat,jak mu pomoci. Již přes den jsem mu zkoušela posílat energii, ale nic se nezlepšilo. Ani náznak posunu. Zkouším znovu posílat energii na vitalizaci, ale cítím, že se to míjí účinkem. Opět ten strach. Beru do ruky karty a ptám se na to samé co přes den. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma. Začínám brečet. „Konec, není cesty zpět“. Snažím se plakat potichu a nenápadně utírat slzy. Jenže manžel je všímavý a nechápavě na mne zírá. Vidí mne nad kartami a ani se nemusí ptát, aby vytušil, na co jsem se ptala a jakou odpověď jsem dostala. Začínají mu také vlhnout oči. Stále si ale oba říkáme, že to nemůže být pravda, že se z toho ten náš dědula dostane.

Na noc Alíkovi dávám do pelechu deku, kterou miluje. Taková chlupatá žlutá Larisa. Když ji kdekoli viděl, tak na ní vždy hned lehával. Odevzdaně leží tak, jak jsem ho na ní položila. Jdeme s manželem spát a snažíme se oba věřit, že to je zlý sen a že ráno bude vše v pořádku.
Bohužel ráno leží Alík na boku, dýchá, ale má nepřítomná očka. Když se mu snažím zvednout hlavičku, tak mu padá zpět na deku. Beru do ruky kyvadlo a ptám se „Je Alíkova cesta u konce?“ Opět mi odpověď vhání slzy do tváře. Tak jasnou odpověď jsem sice mohla díky včerejšímu výkladu očekávat, ale rozhodně jsem ji nechtěla slyšet . Budím syna do školy a říkám mu, že s Alíkem je to opravdu zlé. Že to asi špatně dopadne. Že jedeme dopoledne na veterinu a kdyby něco, aby se s ním šel rozloučit. Je smutný, ale statečný. Loučí se s ním a má trochu vlhké oči. Odchází do školy.

Budím manžela, a říkám mu své tušení a také odpovědi Universa na mé dotazy. Je rozhodnuto. Při pohledu na absolutně apatického, nemohoucího a i trápícího se psa, volám na veterinu , že potřebujeme přijet dříve než odpoledne. Máme dorazit v deset. Tolika lidem jsem pomohla od bolesti, zmírnit nějaké dopady nějakého jednání, ale u vlastního psa nevím co dělat! Jsem absolutně nešťastná. Co to je život! Proč se musejí stávat takové věci! Proč musejí odcházet ti, které máme rádi!

Ptám se karet ,co mohu nyní udělat pro Alíka. Dostávám zajímavou odpověď .Nemohu ho vyléčit, nemohu ho uzdravit, ale mohu mu pomoc v klidu přejít na druhou stranu. Bez strachu. Intuice mi říká abych mu poslala uklidňující energii a celého ho do ní zabalila. Dobře, nemohu poslat léčivou, tak ho zabaluji do uklidnění. Není to ale vše. Opět mi intuice říká, že mám požádat světlené bytosti, aby mu pomohli s přípravou na přechod na druhou stranu. Vzpomínám si na Larse a archanděla Azraela. Opět z něj mám celkem respekt a opět se ho bojím vyzvat ke spolupráci a pomoci. Přemáhám strach a prosím o pomoc Alíkovi, aby mu pomohl připravit se. Zároveň prosím i o podporu nám, abychom ho nechali v klidu odejít a smutek překonali.

Je půl desáté. Manžel odnáší našeho pejska do auta, v „jeho“ žluté dečce. Brečím jak želva a u auta se s ním loučím. Nepojedu s nimi. Hladím ho po jeho strakatém tělíčku. Má nepřítomný výraz, ale přesto vím, že mne trochu vnímá.

Doma čekám na deset hodin. Dvě minuty po desáté se ptám kyvadla , zda je už Alík po poslední injekci. Kladná odpověď přichází, ještě před dořeknutím celé otázky. Už je zde „ jen“jako dušička. Cítím opět nával smutku a vím, že pokud ho budeme takto v myšlenkách přitahovat, tak tady jeho dušička bude bloudit stejně jako Larsova. Je potřeba ji odvést do světla. Stále mám před takovými věcmi respekt, ale vím, že nyní nemohu uhýbat. Mám se přestat bát a tyto věci brát přirozeně. Opět tedy žádám Archanděla Azraela, aby Alíka odvedl do světla. Po minutě kontroluji přes kyvadlo, zda byl odveden a jeho dušička se již tady netoulá. „Ano“. Odpověď jednoduchá a velmi uklidňující. Je konec, je pryč. V srdíčkách navždy zůstane. Vím, že měl s námi krásný život, ale vše jednou končí. Jeho konec byl rychlý, trvalo to „jen „ den. I to je pro nás uklidňující. Naučil mne, ale že smrt, je přirozená,stejně jako narození. A také mne odprostil od respektu před ní, a že pomoc se může při odcházení a hlavně, že odvedení dušiček do „Světla“ je také něco, co je potřeba dělat.

Říkám si, že musím celou situaci vstřebat. V naší domácnosti máme pejsky již přes 25 let, ale teď se rozhoduji, že to opravdu musí přebolet a že dalšího hned nechci. „Pokud si ale nějakého pořídíme, tak zase amerického kokra, šestého v pořadí, ale tak třeba za měsíc, dva nebo za déle.“ Manžel američana už nechce, ale zamiloval se do stafordů, kteří se zase mně nelíbí. Není to ale ani čas řešit. On ze svého požadavku neustoupí, zrovna tak jako já ne. Ještě netuším, že za pár dní oba přistoupíme na kompromis.

Je středa, Alíka jsme včera pochovali pod Řípem, kde už máme i sním tři pejsky. V bytě je najednou takový zvláštní klid. Nic tady nepobíhá, nic tady nevrtí ocáskem, nechce se jít vyvenčit. Jeho obojek visí i s dalšími po našich psech na úchytce od skříňky. Misky jsou prázdné. Vymývám je, vzpomínám a uklízím do skříňky. Ten klid nezvládám, sedám si k počítači a hledám kdo má zrovna k prodeji štěňata američanů. Nacházím asi dvě stanice. Nicméně manžel absolutně nesouhlasí a při pohledu do počítače na mnou vybrané vrhy nesouhlasně kroutí hlavou. Prostě už dalšího američana nechce. Jsem smutná, ale rozhodnutí akceptuji a říkám si, že ho časem přemluvím pořídit si zase tu ztřeštěnou malou kuličku. Nelépe zase trikolorní. Nechce fenu, kterou já bych ráda. Dobře tak akceptuji, že tedy budeme mít psa, ale stále chci američana. Podvědomě tuší, že ale staforda opravdu nechci a nikdy na tento výběr nepřistoupím. V rozhodnutí o plemenu mi pomáhá i syn. Také by chtěl američana. Celá rodina je posmutnělá, moc spolu nmluvíme, ale je cítit, že bez pejska dlouho být nemůžeme.

Ráno se probouzím a jdu k počítači. Manžel ho v noci nevypnul a z obrazovky na mne kouká šest vedle sebe seřazených štěňat anglického kokra. Nerozumím tomu, o angličanech jsme se nikdy nebavili. Nicméně prolistuji pár fotek s daným odchovem a počítač vypínám. Jsou krásní, prostě štěňata, ale já chci američana. Večer manžel říká „ Paty, pojď se na něco podívat.“ Ukazuje mi štěňata z rána. Nechápavě se něj podívám a odpovídám „Hm.“ Začne mezi námi probíhat diskuze, kdy je mi vysvětleno, že chápe že nechci staforda, ale že on nechce američana a tak tohle je takový kompromis. Že ta chovná stanice je i pár kilometrů od nás a že štěnda jsou akorát k prodeji. Nesouhlasím, je to větší pes, než jsou američani, má to jinou hlavu, delší a větší a jednoduše to není to, co okolo nás pobíhalo tolik let. Měli jsme už všechny barevné varianty amerických kokrů a jsem do nich zamilovaná. Něco mne ale táhne si stále dokola prohlížet fotky malých kuliček. Po hodinovém rozhovoru nakonec sama navrhuji, že tam můžeme zítra zavolat a zajet se tam podívat. Jen se podívat. Uvidíme, jak velká jsou dospělá zvířata, jak vypadají štěňata. Prostě jen na nezávaznou návštěvu. Říkáme to synovi. Není nadšený, ale souhlasí.

Je pátek dopoledne a zvedám telefon. Domlouvám návštěvu na prohlídku štěňátek. Hlasu na druhé straně vysvětluji, co se stalo, že štěně nějak moc nechci, ale že se chceme přijet podívat. A že mne zajímá pouze Chiko, který upoutal mne a Chris, kterého si vybral manžel a zda jsou případně volní. I když říkám, to co říkám, přívětivý hlas ve sluchátku, nás zve odpoledne na návštěvu, s tím, že zrovna tito dva kluci ještě své nové páníčky nemají. Ve tři hodiny odjíždíme i se synem z domova a po půl hodině jsme na místě. Po zazvonění u branky vyběhne smečka anglických kokrů a všichni vrtí ocásky a naskakují na plot a radostně poštěkávají. „A jéje!“ Začíná mi docházet, že to nebude „jen“ nezávazná prohlídka, ale asi se něco zvrtne. A to jsem ještě ani štěňata neviděla! Pán nás pouští za branku a jdeme dál do zahrady , kde ve velké ohrádce na trávě pobíhá šest uňafaných kuliček. Syn má jiskřičky v očích, manžel je unešený a já pomalu, ale jistě taji. Sedáme si každý s nějakým štěňátkem k zahradnímu stolku a čím dál více začíná být všem jasné, že se naše rodina o nějakou z těchto kuliček rozroste. Vyprávíme celý svůj příběh o tom, jak jsem psi začali chovat, jak jsme jezdili po výstavách, jak nás postupně pejsci opouštěli a příběh zakončujeme Alíkem a tím, že vlastně já jsem proti jakémukoli jinému plemenu, než jsou američani a jen jsem se chtěla přijet podívat. Nicméně posledním větám už nevěřím, i když je říkám nahlas. Vzápětí doplňuji, že vlastně jsem zmatená a že asi tedy nějaké štěně vezmeme. Manžel se na mne dívá vítězoslavně, syn se myšlenky na američana vzdal a už si chová jednoho ze svých oblíbenců, Chika, a adepta na nového člena rodiny. Dobře, sama sebe jsem přesvědčila a v duchu s úsměvem konstatuji, že mi to nedalo ani práci, že jedno ze štěňat bude naše. Pohledem se s manželem domlouváme, že je rozhodnuto, jen ještě kterého? Chrise nebo Chika? Já jsem pro Chika, už doma mne zaujal na první pohled. Manžel je stále více přikloněn Chrisovi. Tak to na místě nerozlouskneme. U kávy a bábovky dohadujeme s chovateli termín odvozu, cenu a vše kolem odběru. Jediné co nevíme, kterého si vezmeme. Vyprávím, že se zabývám „čarováním“, a že si doma na ně vyložím karty a doma se rozhodneme, pro kterého si již zítra přijedeme.

Odjíždíme s nadšením a s radostí v srdíčkách, natěšeni na zítřejší den. Doma přicházejí na řadu karty. U obou pejsků mluví karty pozitivně, ale Universum ukazuje na Chika. Bude to kamarád celé rodiny, takový stmelovač, je tam souznění s přírodou a dokonce něco, čemu nerozumím. Je to hodně vnímavý a senzitivní pejsek, umí něco, co zvířata sice umí, ale většinou se to neprojevuje moc navenek. Pejsek – léčitel. Co se týče výstav, tak tam to ale nevychází dobře. Není k tomu tady předurčen a něco nám má ukázat. Tomu ale nevěřím, když už budeme mít pejska s průkazem původu, tak výstavu určitě zkusíme, jako s každým předešlým. Výsledek říkám rodině a je rozhodnuto. Manžel sice stále neustoupil z požadavku na Chrise, ale věří mi, kartám i Universu a tak bez mrknutí oka souhlasí. Je rozhodnuto! Zítra do naší rodiny přijede malé osmitýdenní štěně, Chiko.

Z Chika se postupně stal veliký kamarád celé rodiny. Jeho schopnosti léčení se projevují tak, že když je někomu z nás špatně, tak si lehá k těm místům, kde cítí problém. Umí myšlenkou transformovat negace. Což je velmi zajímavé, nesetkala jsem se s tím u žádného zvířete. Moji rodiče sice mají fenku – léčitelku, ale ta negace transforuje zcela jiným způsobem. Ona je pohlcuje, stravuje a pak následně zvrací. To je ale jiný příběh. Chiko je absolutně bezkonfliktní a vyrovnaný pes. Má velmi rád  dlouhé procházky lesem a po polích.Jen tak ho nic nerozhodí. Pokud se mu nějaký pes na dálku nezdá, ani k němu nejde. Jeho lovecký původ, i když pochází z chovné stanice, kde všichni psi mají lovecké zkoušky, se absolutně neprojevil. Vodu nemusí. Tak maximálně po přemluvení na klacík nebo tenisák. Kačeny a jiné vodní ptactvo ho nezajímají, ani by jim neublížil. Výstavy už máme dvě za sebou. Jednu, když byl ještě půlroční štěňátko, kdy byl velmi nadějný a druhou v roce, kdy nám ho ani nechtěli posoudit. Prostě se vůbec nechtěl předvést. Jedno varlátko nemá úplně sestouplé, i když tam je, tak je menší. Takže do chovu by neměl vůbec jít. Karty tedy mluvily pravdu. Na výstavy nebude vhodný a je tam velké propojení s přírodou. Byla jsem z toho smutná, ale pochopila jsem, že nějaké výstavy vůbec nejsou důležité, a že když nechce lovit, tak žádné lovecké zkoušky dělat nebudeme. Je tady z jiného důvodu, než abychom ho ukazovali a chodili na hon.

Osud tomu tak chtěl, aby nám odešel Alík a hned vzápětí přišel Chiko, který je z mého pohledu opravdu výjimečný. Takového psa jsme ještě neměli. Je napojený na energie Universa a tato energie z něj i vyzařuje. Něco starého musí odejít , aby se narodilo něco nového.