Ztracení pejsci

Jedu něco vyřizovat do města, poskakuji v kolně aut a u hlasitější hudby přemýšlím nad nadcházejícím víkendem. Z myšlenek mne vytrhne zvonění. Zvedám telefon, na jehož druhém konci je manžel. „Paty, prosím tě, mohla by ses podívat na Orinka?“ Nevím, o kom mluví, tak se táži, koho má na mysli. „No ten malý jezevčík, kterého potkávám s tím starším pánem v lese. Před chvíli jsem potkal pána, že se mu někde v lese ztratil a už ho hodinu hledá, tak hledám taky. Orinek má na sobě obojek s telefonním číslem na jeho manželku, ale zatím o něm nejsou žádné zprávy.“ Už vím, občas mi o něm manžel vyprávěl, protože ho často potkával s naším psem a pak společně s pánečkem korzovali procházkou po lese. „Prosím tě, teď nemohu, řídím. Až zastavím, tak se na to podívám.“ Pokládám sluchátko, ale myšlenky mne táhnou ke ztracenému pejskovi. Nespojuji se s ním, ale cítím, že situace není nijak dramatická. Nicméně nedá mi to, a ač vím, že bych toto neměla, vytahuji z kabelky balíček karet, který mám vždy u sebe a kabelku házím za sebe na sedadlo. V duchu si sama sobě omlouvám situaci: „No co, stejně tady poskakuji po metru, tak si vyložím na Orinka za jízdy.“ Na sedadle spolujezdce na mne vykukují mezi dalšími kartami žaludský spodek, srdcové eso, srdcová osma a srdcový svršek. Mám radost a projede mnou uklidnění. Karty skládám zpět do balíčku a vytáčím poslední volané číslo: „Čauky,myslím, že to bude v pořádku. Orinek se najde a někdo ho dovede domů. Je tam souvislost s nějakou starší paní, ale bude to celkem rychle vyřešené.“ Kolona se rozjela a tak se opět začínám věnovat řízení a na Orinka zapomínám.

Asi po hodině manžel s radostí opět telefonuje: „Tak Orinek je už doma. Chvíli na to, co jsme spolu mluvili, jsem potkal toho pána, že mu volala manželka, že akorát jí někdo volal, že má Orinka u sebe, tak jí ho donese domů.“ Ptám se, kdo ho tedy našel. „No nevím jistě, pán byl takový radostně zmatený, ale myslím, že říkal, že ho našla nějaká paní s háravou fenou, že se k nim přidal.“ Mám radost. Sice jsem v kartách až takovou rychlost nálezu neviděla, ale hlavně že je maličký doma.

Od podzimu a ztráty Orinka uplynuly téměř tři měsíce. Na příhodu je již zapomenuto a právě jsme oslavili příchod Nového roku. Období, které sice lidé oslavují, ale pejsci jsou vystresovaní z neustále bouchajících ohňostrojů a petard. Období, kdy se už od Vánoc ztrácí velké množství psů a koček, kdy se něčeho takového polekají a utečou. Období, kdy spousta majitelů těchto zvířátek zůstane nešťastných, protože své mazlíčky buď vůbec nenajdou, nebo najdou, ale už bohužel ne živé, ale sražené nějakým dopravím prostředkem.

My máme dva psy. Jednoho my, jednoho moji rodiče, kterého občas hlídáme. Fenu, která je od první poloviny prosince do začátku ledna vystresovaná a ven nechce vůbec chodit a i doma se klepe jak drahý pes. Bez vodítka bychom si ji vůbec venku nedovolili pustit, a psa, který je vůči hlasitým oslavám imunní, ale přesto se na něj venku raději musí dávat pozor. Ven ale musí chodit oba.

Nejhorší období je překonáno, a je prvního ledna večer. Oslavy z největší části utichly nad ránem, ale přesto je občas slyšet ještě nějaký dozvuk. Nicméně, situace je opravdu zklidněná. Jdeme s manželem a naším psem ven a téměř u našeho domu potkáváme plačící sousedku. Zoufale na nás hledí a zlomeným hlasem říká „Neviděli jste naší Conie? Hodinu ji hledáme. Byly jsme už téměř u domu, když proti ní někdo hodil petardu a ona se lekla a utekla. Ona se toho nikdy nebála, ale asi jak to letělo proti ní, tak se lekla.“ Oba jednohlasně říkáme, že jsme žádného pejska bohužel neviděli. Jenže kromě této odpovědi, mne myšlenky okamžitě vedou k lesu. Jenže ten je úplně jiným směrem, než paní říkala, že Conie běžela. Bez jakéhokoli vyzvání manžel ale už bere naše vodítko a říká, že ji půjde také hledat. Já odvádím našeho psa domů a v rychlosti manželovi říkám, že se na Conie doma podívám a pak mu zavolám a také to, že mne to ale táhne k lesu. Tak vyráží tam, kam mu ukazuji.

Doma beru karty do rukou a ptám se, zda se Conie dnes najde. Ošklivá prognóza. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma a žaludské eso, mi naznačuje, že celá situace je špatně. Ptám se tedy znovu, jak celá situace dopadne. Opět karty mluví velmi negativně a opět se v nich objevují spíše žaludské karty. Sama sobě si říkám, že moje čtení v nich není správné. Rozhodně nepřistupuji na to, že by se Conie nenašla a zemřela. Tak černé myšlenky okamžitě zaháním tím, že se s ní pokouším na dálku spojit. Projede mnou strach. Jsem u ní, ale cítím to špatně. Má strach, prý je tam zima a tma. Pokouším se ji zabalit do energie uklidnění a žádám pro ní o ochranu a pomoc. Najednou ale přenos končí. Spojení je přerušeno a už nic necítím. Napojení se znovu nedaří. Zkouším to znovu a znovu, ale nic. Napadá mne vzít si kyvadlo a zjistit, kde je. Jak ale na to? Najednou mi ale bleskne hlavou myšlenka mapy a zkusit přímo nad mapou lokalizovat místo, kde právě je. Beru do ruky počítač, ale nevím, jak mám nad obrazovkou točit kyvadlem. Opět přichází myšlenka: „Vždyť mám přece v autě automapu!“ Za chvíli už sedím s mapou na sedačce a začínám se ptát kyvadla. Nejdříve se ptám na celou naši čtvrť a po kladné odpovědi postupuji po čtvercových výsečích vyznačených v mapě. Na jednom čtverci se kyvadlo začne hýbat, jako při odpovědi „ano“. Jenže je to stále velké území, tak beru obyčejnou tužku do ruky a čtverec rozdělím na další čtyři díly a opět se ptám kyvadla na místo. Kyvadlo opět v jednom čtverci odpovídá kladně. Moc tomu nevěřím, tak celou anabázi opakuji znovu. Opět se dostávám do stejného bodu. Zvedám telefon a manžela vysílám na určité místo a se smutným hlasem mu říkám, co jsem dostala o situaci za informace. Více dělat nemohu.

Těsně před půlnocí manžel přichází domů. Tam kam jsem ho poslala, nic nenašel. Prý to tam prošel třikrát, volal, pískal, svítil různě baterkou, protože tam žádné osvětlení není a byla tam tma, ale nic. Majitelé ale prý dostali echo, že nějaký podobný pejsek běhal u metra, on tedy vezme naše auto a pojede se tam s nimi podívat. Moc se mi to nezdá, je to absolutně jinde, než jsem já cítila, ale v naději, že je to nakonec vše dobré a mé pocity nejsou správné, už ho více nezatěžuji negativní předpovědí. Určitě se sama mohu mýlit, a dokonce bych byla ráda! Za hodinu se vrací s nepořízenou. Oba jsme smutní, nic už neříkám a jdeme s myšlenkami na Conie spát.

Druhý den ráno, kdy ještě zbytek rodiny spí, opět vytahuji karty a opět se ptám. Opět odpovědi, kterým nevěřím. Zkouším opakovat pokus s kyvadlem a mapou, ale při pohledu na ni zatrnu. Kyvadlo bohužel ukazuje absolutně stejný čtverec jako v noci. Nechci se na takovou otázku ptát, ale vím, že ji položit musím: „Je Conie živá?“ Odpovědi nechci věřit a tak se znovu s otázkou opakuji a za nedůvěru se omlouvám. „Ne!“ Jasnější odpověď už ani neexistuje. Beru do rukou tabulky pro práci s kyvadlem, a rychle přelistuji na stránku „Smrti a její příčiny“. Kyvadlo neomylně ukazuje na smrt úrazem. Ptám se, zda byla sražená autem. Kladná odpověď potvrzuje moji předtuchu. Jenže stále nevěřím. Je to místo, kde auta moc v okolí nejezdí a ještě prvního ledna večer! Nesmysl! Moji nedůvěru v informace vyživuje ještě fakt, že manžel to tam celé křížem krážem včera prošel a nic nenašel.

Jakmile manžel vstal, říkám mu nepříznivé zprávy. Také moc nevěří. Respektive nechce věřit. Situaci ale už nechci řešit. Není ani co. Nevím, co bych měla dělat víc. Kyvadlo mi nepomáhá, stále opakuje svoji, karty tvrdí, že se najde pozdě, ale nic konkrétnějšího za informace nemám. Odjíždím tedy do práce, a pak se zastavuji u svých rodičů. Maminka se věnuje stejným věcem jako já, tak ji poprosím o lehkou konzultaci nad ztracenu fenkou. Ukazuji ji fotky na Facebooku a ptám se jí, jak ji ona vidí. Bohužel, její odpověď mne opět zklame. Chtěla jsem slyšet něco jiného, jenže ona místo toho, aby mne uklidnila a řekla, že je to v pořádku, smutně říká: “ Je tam okolo ní takové černo. Je mrtvá. Alespoň já to tak cítím.“ Zároveň mi ale povídá: „Zkus si s ní promluvit, ona ti přeci řekne, co se děje. Já tohle neumím.“ Vyprávím, že jsem to zkoušela včera, ale že se mi pak spojení přerušilo a že mi to už nešlo. Nicméně zkouším navázat spojení a cítím najednou odpovědi. S údivem konstatuji nahlas, že se mi to asi podařilo a že s ní najednou mohu komunikovat. Jenže mi říká, že je doma, že ji nikdo nevidí, že tam všichni brečí a nikdo jí nechce házet tenisák. V hlavě mám velký zmatek:“ Takže ona je doma, ale všichni brečí? On ji nikdo nevidí? Nikdo si s ní nechce hrát?“ Znovu začínám pochybovat o tom, že mám schopnost komunikovat s bytostmi, že vůbec mám nějaké schopnosti, které někteří považují za něco mezi nebem a zemí. Jenže z těchto myšlenek mne vytrhne zvonění mobilu. Koukám na display se jménem manžela. Sluchátko zvedám a bez čekání na pozdrav nebo jakoukoli otázku jen pronáším:“ Conie je mrtvá?“ Manžel jen tichým, smutným hlasem odpovídá:“ Právě jsem potkal jejich dceru. Strhávala letáky o ztrátě Conie ze sloupů. Brečela. Conie našli mrtvou, sraženou. Byla tam přibližně někde, co jsi říkala včera. Byly tam prý takové připravené jámy pro sázení stromků, tak v jedné z nich. Já to tam ale opravdu procházel asi třikrát, dokonce jsem tam potkal ještě souseda, který tam také hledal…..“

Jsem hodně smutná. V hlavě se mi honí myšlenky na to, že kdybych si více věřila, že bych mohla včera udělat něco víc. Mohla jsem tam jít také hledat a pročesávat s manželem místo kousek po kousku. Třeba se mohla najít, zraněná, ale třeba se jí mohlo pomoci. Jenže to je „kdyby“. Situace se nedá zvrátit, minulost se nedá vrátit. Stejně vím, že kdyby přišlo nějaké podobné příště, tak zase raději budu věřit lepšímu a budu doufat, že to tak není. Je mi fenečky líto, bylo to ještě jedenáctiměsíční štěňátko. Mezi sebeobviňováním mi ale prolétne hlavou myšlenka na to, že ona teď tady bloumá jako dušička a vlastně neví co se děje. Navazuji tedy opět kontakt a začínám s ní komunikovat. Vysvětluji jí, že její cesta na světě skončila, že se vrátit domů mezi svoje lidi nemůže. Nechápe to. Stále mluví o tom, že ji nevidí a že chce tenisák. Znovu ji vysvětluji, že ji vidět nemohou, ale že s ní mohu já takto komunikovat. Že u nich zůstat nemůže, že musí odejít pro dobro své a jejich do Světla. Nechce. Její odpověď mne rozesmívá. Prý když tedy mohu s ní komunikovat, tak zůstane u mne. Opět jí vysvětluji, že toto není správné řešení, že by měla odejít. Ani nevím, jak dlouho komunikace trvá, ale nakonec se mi podaří jí přesvědčit, že jediné správné řešení je odejít do Světla. S jejím souhlasem ji nakonec nechávám odvést tam, kam jsem přesvědčená, že je to správné.

Příběh, i když by se zdálo, není u konce. Den poté, večer potkáváme paní, jejíž manžel také malou Conie hledal a bydlí ve stejném domě, jako nešťastní majitelé od štěňátka. Ptá se nás, jestli o Conie víme, že se našla a jak se našla. Ani nevím proč, ale paní odpovídám, že bohužel celý příběh známe. Že jsem manžela vysílala na to místo, protože jsem ho určitým způsobem lokalizovala, ale že ji tam bohužel ale nenašel. Lidem jen tak neříkám, co dělám, ale z nějakého důvodu jsem udělala výjimku a ve zkratce paní příběh vyprávím. Nekouká na mne jako na blázna, spíše s údivem. Loučíme se a každý jdeme svoji cestou.

Druhý den večer zvoní manželovi telefon. Volá páneček od Conie. Ve sluchátku se ozývá „ Dobrý večer, máte chvilku čas? Mohl byste jít dolů, něco tady pro vás mám.“ Manžel si narychlo obléká bundu a boty a odchází před dům. Je před domem deset minut a mnou projede zvědavost, co tam tak dlouho řeší. Házím na sebe bundu a seběhnu po schodech dolů před dům. Manžel stojí s pánem a jeho manželkou v hloučku a povídají si a on má v ruce lahev whisky jako dárek za pomoc při hledání Conie. Zdravím je. A paní mi říká: „Sousedka říkala, že jste věděla, co se stalo a že jste manžela poslala na to místo hledat. Chtěla bych Vám také moc poděkovat.“ Koukám na ní nechápavě a dochází mi, že se asi museli se sousedkou potkat a ona ji vše řekla. Překvapuje mne, že mi věří. Začínám znovu zkráceně vyprávět celý příběh a paní začíná plakat. Ptá se mne, kdy se to stalo, zda hned po útěku a zda se trápila dlouho. Znám odpověď, ale cítím, že není důležitá. Naopak mi přichází myšlenkou věty, které mám sdělit dál. „ Víte, já nevím, jak hluboce věříte na to, co dělám, ale mám vám říci, že vás měla ráda a že jsem udělala vše proto, aby odešla s klidem. Když byla na rozhraní, tak jsem jí balila do ochrany a pomoci. Asi to nebylo jednoduché, ale měla tam opravdu okolo sebe pomoc. Když byla na druhé straně, tak jsem jí nechala pomoci s odchodem.“ Paní mi pokládá ruku na rameno a opět mi děkuje. Pláče, ale děkuje za to, že jsem jejich fenečce pomohla. Sama nevím, jak je to možné, že jsem dostala tak přesné informace. Také nevím, jak je možné, že jsem se s těmito informacemi otevřela jen tak lidem, o kterých jsem vůbec nevěděla, zda věří na něco mezi nebem a zemí. Nyní jsou z těchto lidí naši přátelé. Asi to tak mělo být. Život jde dál.

Červený diplom

Někdo studuje vysokou školu absolutně bez problémů, užívá studentského života, někdo ji dodělá někdo ne. Je to přirozený vývoj každého, jak to kdo zvládá. Já začala studovat dálkově až při práci a rodině, jako spousta dalších lidí. Prostě jsem se rozhodla, že chci být inženýr, tak jsem se do toho pustila. Bakálařský titul jsem zvládla v termínu. Sice jsem vše podřizovala škole, ale šlo to. Občas se dostavil nějaký karambol v podobě špatné známky, ale to mi nekazilo hrdost a radost z modrého diplomu na promoci. Moje rozhodnutí studovat dál ještě dva roky bylo samozřejmé. S tím jsem také na školu šla. Budu studovat pět let a pak se mi před jménem objeví kýžený titul Ing.

Začátek prvního semestru inženýrského studia byl celkem pohodový, ale najednou se mi v indexu začaly objevovat jen samé „A“. Studium mi připadalo o hodně snažší než předcházející tři roky na bakaláři. Začalo ve mně zrát přesvědčení, že jsem schopná to dotáhnout k červenému diplomu. Na poslední dvě zkoušky jsem se připravovala opravdu pečlivě a opět se v indexu objevily áčka. Mé rozhodnutí o červených deskách dozrálo vrcholu a mé ego nařizovalo je získat za každou cenu. Znamenalo to mít prospěch za celé studium maximálně 1,5 , nevylítnout od zkoušky a získat maximálně jednu trojku. Nepřipadalo mi to vůbec složité. „Jen“ jsem musela vše hodit stranou a věnovat se na 100% škole. Ego říkalo „Musíš!“

Druhý semestr šel ztuha. Učení nebylo složité, ale přestala jsem se věnovat rodině, synovi, v práci jsem měla resty. Vše kromě školy jsem odkládala. Před každou zkouškou jsem byla ve stresu. Pomáhala jsem si sama posíláním energie do zkoušek, do učení, do komunikace s profesory. Již jsem se neřídila heslem „Zkouška je od slova zkusit“, ale „Zkoušku musím udělat a to maximálně za B, tedy jedna minus“. Mé kladné školní výsledky se negativně odrážely ve školním prospěchu syna, kdy jsem na něj neměla čas, abych se s ním do jeho školy připravovala. Nechodila jsem ven ani se psem, protože jsem ležela ve skriptech a knihách. Manžel vše obhospodařoval sám. Sice mne chápal, ale vztah se mezi námi komplikoval. Byla jsem vyčerpaná z učení a moji práci jsem přestávala zvládat. Usínala jsem znavená v deset hodin. Nicméně celý druhý semestr se opět nesl ve znamení výborných v indexu. S každým dalším „A“ jsem se více a více upínala ke školním povinnostem.

Čekala mne poslední semestrální zkouška. Pro mne ta nejtěžší a to z Makroekonomie. Věděla jsem, že ji nemohu neudělat na první pokus. To bych nedocílila červeného diplomu. „Musím jí udělat! Musím. Nesmím vylítnout“, stále jsem si opakovala dokola. S přibližujícím termínem zkoušky, strach zesiloval. Sice jsem se pilně čtrnáct dní připravovala, ale nedůvěra ve své znalosti se silně hlásila o slovo. Večer před zkouškou jsem do ruky vzala karty. „Udělám zítra zkoušku?“. Kromě jiných karet na mne vykoukly kulová osma , srdcová osma a žaludská desítka. „Ach jo“ To nedám! Já se odhlásím! Bude ještě jiný termín!“ Přihlásila jsem do školního informačního systému a ze zkoušky jsem se odhlásila. Na obrazovce na mne svítily dva další a poslední volné termíny. Jenže ani jeden ze zkoušejících neměl zrovna nejlepší pověst. Nerozhodně koukám na obrazovku a přemítám, kam se nahlásit. Prostě nevím. Opět karty v rukou a ptám se ne každého zkoušejícího zvlášť. Volba padne na největšího rasa na škole. Sice se mi to nezdá, ale karty přeci radí jeho, tak věřím. „Tak jo!“ během pár vteřin jsem nahlášená za necelých čtrnáct dní. Pak už další možnost není, je to poslední termín v řádném termínu.

Každý den do zkoušky je stejný. Opět si opakuji grafy, kreslím různé posuny křivek, počítám příklady a odříkávám vzorečky a definice. Každý den si automatickou kresbou kreslím situaci a silné negace, které se tam objevují znovu a znovu transformuji v pozitivní energie. Každý den se opět objevuje stejný obrázek strachu. V daný den to trochu pomůže, ale ráno je obrázek opět plný negativních energií. Napadne mi nakreslit si energie mezi mnou a zkoušejícím v den „D“. Dalo by se říci „Hnus, velebnosti!“. Beru do ruky červenou pastelku a opět se snažím energie změnit v pozitivní. Následující den opět vykresluji situaci v den zkoušky a opět ty samé ošklivé čmrkance, opět transformuji červenou barvou a nakonec to vzdávám. Nechám to být. Svým strachem si přivolávám do všeho jen negativní energie. Prostě se budu jen učit a uvidím. Učím se opravdu tvrdě, ale přes strach z propadnutí se nemohu moc soustředit.

Konečně se probouzím v den zkoušky. Špatně se mi spalo, nevěřím si, že jsem naučená na vše, strach ještě zesílil díky nevalné pověsti zkoušejícího, kdy u něj propadá od zkoušky ¾ lidí. Nedá se nic dělat, jít tam musím. Cestou autem si přímo do zkoušky posílám pozitivní energii a uklidnění. Také si žádám o podporu. Pomalu se začínám uklidňovat. Parkuji před školou a plížím se pomalu k budově. Před třídou jsme místo osmi adeptů jen tři. Začínám si uvědomovat, že ostatní nahlášení to asi vzdali. Přichází zkoušející , odmyká třídu a ptá se, kdo půjde první. Bez zaváhání udělám krok vpřed a jdu s ním. „Už aby to bylo za mnou!“ Oba si sedáme a on s neurčitým výrazem ve tváři mi podává pytlíček s čísly otázek. V duchu si přeji otázku, kterou umím. Nemám konkrétní číslo a přání je tedy dost neurčité. Nicméně, tahám si dvojku. Nejsem úplně nadšená, ale vím, že něco umím, že jsem se na ni připravovala, a že by to teoreticky mohlo dopadnout alespoň za tři. Začínám psát na předložený papír, ale najednou si absolutně nejsem jistá, jak to je. Občas něco proškrtám a píšu znova. Nakonec hlesnu, že jsem hotová. Opět neurčitým výrazem naznačí, že mám začít povídat. Odříkávám vše, co mám na papíře. Bez jakéhokoli mrknutí oka poslouchá. Kontroluji, zda třeba přeci jen nějakým posunkem, gestem, mimikou nenaznačí, že se mu něco nezdá. Ani mrk! Je absolutně chladný a jen poslouchá. Po mém asi desetiminutovém monologu se ptá na něco, co už jsem říkala. Opakuji se, co už jsem jednou vysvětlovala. „ Tak mám takový dojem, že to neumíte! Je to špatně! Tenhle vzoreček máte špatně, vyměnila jste jmenovatele a tím pádem to je nesmysl!“. To co bylo správně, úplně přehlédl a naopak v čem ucítil moji slabinu, tak na to zaměřil. Přesto stále doufám, že uvidí, jak se v tom zamotávám, ale snažím se, a dá mi proto ještě šanci jinou otázkou nebo se v tom alespoň nebude tak rýpat. Bohužel, je vidět že ho to baví a že mi tu zkoušku nechce dát už z principu. Místo aby mi hodil pomocnou ruku, případně naznačil slovem, tak mne s radostí dusí další doplňující, a hlubší otázkou k tomu, v čem jsem se před chvílí zamotala. Nedávám to, dostal mne! Pochopila jsem, že tady a dnes nemám šanci. Už na něj jen zírám vystrašeným očima a slyším jen jakousi ozvěnu. „ Tak vážená kolegyně! Je vidět, že jste se moc nepřipravovala, tak dnes máte za „F“ a zkuste to jindy!“ Zablekotám jen děkuji a nashledanou a jako opařená vycházím ze třídy.

Vidina červeného diplomu se rozplynula. To ztracené efko mi to překazilo a je po šanci. Celá skleslá odjíždím domů. Nevadí mi, že mne vyhodil. Je tím známý a mám další pokus, takže to příště určitě dám, ale jsem nešťastná z toho, že na promoci nedostanu ty červené desky. Doma se bořím jako hromádka neštěstí do peřin a odmítám komunikovat. Telefon vyzvání, ale nereaguji. Nemám náladu se někomu svěřovat, že jsem neuspěla.

Po půlhodince se začínám uklidňovat a přemítám, proč se to stalo. Vždyť jsem se opravdu tak pilně připravovala, posílala si energii, čistila stále situaci. Universum mi radilo a pomáhalo. „Tak proč? Proč jsem musela vylítnout? Proč?“ Aniž bych se pokoušela napojit na Universum, přichází mi obratem odpověď.“ Bylo to zapotřebí! Červený diplom není absolutně důležitý, za situace, kdy jsi tomuto cíli věnovala příliš mnoho energie. Sama víš, jak vysilující to bylo před každou zkouškou. Jsi unavená, nestíháš se věnovat ničemu jinému než škole. Nedbáš o sebe ,o syna , o práci, o domácnost! Nemáš na to už sílu, protože veškerou jsi dávala do studia. Bylo potřeba tě zastavit! Kdybys dnes zkoušku složila, měla by jsi ještě před sebou další celý rok učení na zkoušky ve stresu a pak ještě na státnice. Neunesla by jsi to a absolutně by jsi se vyčerpala. Odnesla by jsi to nejen ty, ale tvá rodina. Muselo to tak být. Nyní se už nemusíš o známky bát!“

Bylo to těžké přijmout. Brala jsem to jako svoji prohru. Ale zároveň jsem dostala vysvětlení, proč něco nějak musí být. Někdy je potřeba, aby byl člověk zastaven, aby se uklidnil a zvolnil krok. Universum mne nabádalo, že se mám z prvního termínu odhlásit a jít na jiný. Vybralo mi pedagoga, který si libuje v neznalosti studentů a rád jim ukazuje svoji převahu. A dávalo mi zprvu naději, že tak je to dobře. Já věřila odpovědím. Byly správné, ne pravdivé. Ale právě správnost odpovědí, i když je někdy v rozporu s pravdou, je potřebná. Vědět pravdu, tak se nezastavím a opravdu se absolutně postupně vyčerpám. Šla bych s klapkami na očích vpřed za těmi zbytečnými červenými deskami! I když pro mne to opravdu zpočátku byla velikánská prohra, tak už jsem na opravnou zkoušku šla s absolutním klidem. Žádný strach a stres. V indexu se objevilo zelené políčko úspěšně vykonané zkoušky. Najednou to šlo! Na další zkoušky v následujících dvou semestrech jsem opět chodila klidem a s motem: „ Zkouška je od slova zkusit!“. I státnice jsem zvládla bez větších problémů. A když se podívám zpět, tak jsem ráda a děkuji nahoru, že jsem vyhazovem byla zastavena a poslední rok studia jsem zvládla bez tak velkých stresů z počátku inženýrského studia, které se čím dál tím více stupňovaly. Už tak mé pětileté studium bylo náročné pro mne a pro okolí a ještě si situaci zhoršovat strachem a dalším stresem. „Proč?“ Děkuji za správné upozornění Universu.