Zablokovaná páteř

Budík hlásí sedm hodin. Vstávám a začínám vypravovat syna do školy. Vstává se mu s lehkostí, ani myšlenka školního dne mu nekazí ráno. Je natěšený na odpoledne, kdy odjíždí s manželem a kamarády na závody. Jede se závod mistrovství ČR v downhillu a on už je v duchu na kopci a jede s větrem o závod dolů. Odchází a já mám chvíli pro sebe. Dělám si ranní kávu a přemýšlím, jak si užiji víkend o samotě, jen s naším psem.

Ze snění mně vytrhne opět budík. Manžel vstává. Najednou ale slyším z ložnice zoufalý hlas: „Paty, prosím tě, pojď sem!“. V hlavě mi bleskne otázka, co se stalo. Ten hlas je takový zvláštně zoufalý. Zvedám se ze sedačky a už stojím v ložnici u postele. Nechápu. Nic se mu nestalo, nikam nespadl, jen leží na posteli. Dívá se na mne zoufalýma očima a jen hlesne: „ Vůbec nemohu hnout krkem, ani se sám nezvednu z postele, neotočím se“. No tak to je opravdu paráda! Za pár hodin mají odjet, jedou naším autem a je na něm závislých dalších pět kluků. Vzhledem k jeho křečovitému výrazu ve tváři nevím, jak dnes odřídí dvě stě kilometrů, aby všechny dostal do místa určení a zítra kluci ráno byli připraveni ke startu. Pokouší se pohnout, ale bolest mu nepovoluje ani centimetr pohybu. V hlavě se mi začne odvíjet scénář, který pronáším nahlas: „ Tak s tímhle nic neudělám. Tak to dnes zrušíš a nikam nepojedete“. Ani nečekám na odpověď a řešení zamítám. Náš syn by byl opravdu hodně zklamaný a ostatním klukům z auta by to přineslo veliké komplikace. Neměli by se tam jak dostat. Přeci jen Morava není za rohem a jedná se o mistrovství.

Bolesti zad jsem již několikrát řešila u různých lidí, ale nikdy ne v tomto akutním stavu, kdy by se nemohli ani pohnout. Netroufám si, ale napadá mne, že bych mohla požádat Yvettu o pomoc. Dělá terapie, pracuje s energiemi a mám od ní zasvěcení. Věřím jí, tak zvedám telefon. Jenže bohužel, nemá čas. Nicméně alespoň mi pár větami dodává důvěru, že to mohu zvládnout sama.

Jsem opět v ložnici a pronáším: „ Tak jo, jdu to zkusit. Lež a nic nedělej, za chvíli se vrátím“. Celkem zbytečná slova, stejně dělat nic nemůže, když se nemůže hýbat. Stále moje důvěra v schopnost toto rychle vyřešit není stoprocentní. Vytahuji karty a ptám se Universa, zda manželovi dnes mohu pomoci tak, aby mohl vstát a odjet pryč. Toto jsem potřebovala vědět. Karty jsou příznivě nakloněny. V sestavě objevuje žaludský král, listový král i srdcový svršek. Nebude to úplně v pořádku, ale bolest se podaří utlumit a odjedou. Dobře. Tak pokračuji. Beru do ruky tužku a papír a kreslím, co způsobuje bolest. Ani se nedivím. Jde tam spousta negací. Beru tedy červenou pastelku a při pronášení formulky odpojuji negace a transformuji v lásku. Pomocí rukou přiložených nad papírem začínám energie usměrňovat. Je to velmi hluboko. Ani nevím, kam mne to táhne, ale je to silné. Nejde to ale úplně. Přichází mi myšlenka ohně a spálení negací. Odcházím s malůvkou na balkon a papír opět za pronášení formulky a prosby spaluji. Vím, že to není vše. Jsem na začátku rychlo léčby.

Vracím se z balkonu a sedám si k manželovi na postel. Je mi ho líto. Už sice nemá ve tváři tak křečovitý výraz, ale vidím, jak trpí bolestí. „ Karty mluví celkem pozitivně. Nakreslila jsem si tě a nechala negace spálit. Teď na tobě budu pracovat přímo. Lež. Tak uvidíme, co bude.„

Přikládám ruce na různá místa jeho těla, kam mne to táhne. Palce u nohou, plosky, kolena, podbřišek, ramena a opět podobné kolečko. Soustřeďuji se na myšlenku léčení a odstranění bolesti. Pročišťuji meridiány, pokouším se dostat do příčiny a nechávám místa harmonizovat. Cítím, že energie ode mne proudí a on ji vstřebává do sebe. Po hodině přestávám. Usnul. Nevadí, odcházím potichu z ložnice a zavírám za sebou dveře. Už nic neřeším. Prostě ho nechám jen tak ještě tak půl hodiny spát a pak se uvidí.

Půl hodina uplynula, tak ho jdu vzbudit. Nemám žádná očekávání, jsem bez jakýchkoli myšlenek. „Tak co, jak ti je?“ Mlčí, ale jeho pohyb naznačuje, že asi už to nebude tak dramatické. Celkem se usmívá a pomalu zkouší otočit hlavou na polštáři. Jde to! Zkouší se opatrně posadit na posteli. Daří se mu to! Mám radost. Pomalu z postele vstává. Sice neskáče, ale je celkem pohyblivý. Děkuje mi za pomoc. Usmívám se a vracím mu odpověď „ Za hodinu se na tebe ještě podívám na dálku a něco ti pošlu. Počítej s tím, že to ještě nebude úplně v pořádku, ale odjedete. Přes víkend se na tebe ještě znova podívám a budu na tobě ještě trochu pracovat. Měl bys to přežít. Spraví se to!“

Je na něm vidět, že se mu znatelně ulevilo. Oproti tomu absolutně nepohyblivému ležícímu stvoření, je nyní mrštný jako lasička. Začíná balit na závody a čeká na syna, aby mohli odjet. Hybnost se mu stále zlepšuje. Jsou tři hodiny a společně odjíždí užít s závody a setkání s longborďáky.