Červený diplom

Někdo studuje vysokou školu absolutně bez problémů, užívá studentského života, někdo ji dodělá někdo ne. Je to přirozený vývoj každého, jak to kdo zvládá. Já začala studovat dálkově až při práci a rodině, jako spousta dalších lidí. Prostě jsem se rozhodla, že chci být inženýr, tak jsem se do toho pustila. Bakálařský titul jsem zvládla v termínu. Sice jsem vše podřizovala škole, ale šlo to. Občas se dostavil nějaký karambol v podobě špatné známky, ale to mi nekazilo hrdost a radost z modrého diplomu na promoci. Moje rozhodnutí studovat dál ještě dva roky bylo samozřejmé. S tím jsem také na školu šla. Budu studovat pět let a pak se mi před jménem objeví kýžený titul Ing.

Začátek prvního semestru inženýrského studia byl celkem pohodový, ale najednou se mi v indexu začaly objevovat jen samé „A“. Studium mi připadalo o hodně snažší než předcházející tři roky na bakaláři. Začalo ve mně zrát přesvědčení, že jsem schopná to dotáhnout k červenému diplomu. Na poslední dvě zkoušky jsem se připravovala opravdu pečlivě a opět se v indexu objevily áčka. Mé rozhodnutí o červených deskách dozrálo vrcholu a mé ego nařizovalo je získat za každou cenu. Znamenalo to mít prospěch za celé studium maximálně 1,5 , nevylítnout od zkoušky a získat maximálně jednu trojku. Nepřipadalo mi to vůbec složité. „Jen“ jsem musela vše hodit stranou a věnovat se na 100% škole. Ego říkalo „Musíš!“

Druhý semestr šel ztuha. Učení nebylo složité, ale přestala jsem se věnovat rodině, synovi, v práci jsem měla resty. Vše kromě školy jsem odkládala. Před každou zkouškou jsem byla ve stresu. Pomáhala jsem si sama posíláním energie do zkoušek, do učení, do komunikace s profesory. Již jsem se neřídila heslem „Zkouška je od slova zkusit“, ale „Zkoušku musím udělat a to maximálně za B, tedy jedna minus“. Mé kladné školní výsledky se negativně odrážely ve školním prospěchu syna, kdy jsem na něj neměla čas, abych se s ním do jeho školy připravovala. Nechodila jsem ven ani se psem, protože jsem ležela ve skriptech a knihách. Manžel vše obhospodařoval sám. Sice mne chápal, ale vztah se mezi námi komplikoval. Byla jsem vyčerpaná z učení a moji práci jsem přestávala zvládat. Usínala jsem znavená v deset hodin. Nicméně celý druhý semestr se opět nesl ve znamení výborných v indexu. S každým dalším „A“ jsem se více a více upínala ke školním povinnostem.

Čekala mne poslední semestrální zkouška. Pro mne ta nejtěžší a to z Makroekonomie. Věděla jsem, že ji nemohu neudělat na první pokus. To bych nedocílila červeného diplomu. „Musím jí udělat! Musím. Nesmím vylítnout“, stále jsem si opakovala dokola. S přibližujícím termínem zkoušky, strach zesiloval. Sice jsem se pilně čtrnáct dní připravovala, ale nedůvěra ve své znalosti se silně hlásila o slovo. Večer před zkouškou jsem do ruky vzala karty. „Udělám zítra zkoušku?“. Kromě jiných karet na mne vykoukly kulová osma , srdcová osma a žaludská desítka. „Ach jo“ To nedám! Já se odhlásím! Bude ještě jiný termín!“ Přihlásila jsem do školního informačního systému a ze zkoušky jsem se odhlásila. Na obrazovce na mne svítily dva další a poslední volné termíny. Jenže ani jeden ze zkoušejících neměl zrovna nejlepší pověst. Nerozhodně koukám na obrazovku a přemítám, kam se nahlásit. Prostě nevím. Opět karty v rukou a ptám se ne každého zkoušejícího zvlášť. Volba padne na největšího rasa na škole. Sice se mi to nezdá, ale karty přeci radí jeho, tak věřím. „Tak jo!“ během pár vteřin jsem nahlášená za necelých čtrnáct dní. Pak už další možnost není, je to poslední termín v řádném termínu.

Každý den do zkoušky je stejný. Opět si opakuji grafy, kreslím různé posuny křivek, počítám příklady a odříkávám vzorečky a definice. Každý den si automatickou kresbou kreslím situaci a silné negace, které se tam objevují znovu a znovu transformuji v pozitivní energie. Každý den se opět objevuje stejný obrázek strachu. V daný den to trochu pomůže, ale ráno je obrázek opět plný negativních energií. Napadne mi nakreslit si energie mezi mnou a zkoušejícím v den „D“. Dalo by se říci „Hnus, velebnosti!“. Beru do ruky červenou pastelku a opět se snažím energie změnit v pozitivní. Následující den opět vykresluji situaci v den zkoušky a opět ty samé ošklivé čmrkance, opět transformuji červenou barvou a nakonec to vzdávám. Nechám to být. Svým strachem si přivolávám do všeho jen negativní energie. Prostě se budu jen učit a uvidím. Učím se opravdu tvrdě, ale přes strach z propadnutí se nemohu moc soustředit.

Konečně se probouzím v den zkoušky. Špatně se mi spalo, nevěřím si, že jsem naučená na vše, strach ještě zesílil díky nevalné pověsti zkoušejícího, kdy u něj propadá od zkoušky ¾ lidí. Nedá se nic dělat, jít tam musím. Cestou autem si přímo do zkoušky posílám pozitivní energii a uklidnění. Také si žádám o podporu. Pomalu se začínám uklidňovat. Parkuji před školou a plížím se pomalu k budově. Před třídou jsme místo osmi adeptů jen tři. Začínám si uvědomovat, že ostatní nahlášení to asi vzdali. Přichází zkoušející , odmyká třídu a ptá se, kdo půjde první. Bez zaváhání udělám krok vpřed a jdu s ním. „Už aby to bylo za mnou!“ Oba si sedáme a on s neurčitým výrazem ve tváři mi podává pytlíček s čísly otázek. V duchu si přeji otázku, kterou umím. Nemám konkrétní číslo a přání je tedy dost neurčité. Nicméně, tahám si dvojku. Nejsem úplně nadšená, ale vím, že něco umím, že jsem se na ni připravovala, a že by to teoreticky mohlo dopadnout alespoň za tři. Začínám psát na předložený papír, ale najednou si absolutně nejsem jistá, jak to je. Občas něco proškrtám a píšu znova. Nakonec hlesnu, že jsem hotová. Opět neurčitým výrazem naznačí, že mám začít povídat. Odříkávám vše, co mám na papíře. Bez jakéhokoli mrknutí oka poslouchá. Kontroluji, zda třeba přeci jen nějakým posunkem, gestem, mimikou nenaznačí, že se mu něco nezdá. Ani mrk! Je absolutně chladný a jen poslouchá. Po mém asi desetiminutovém monologu se ptá na něco, co už jsem říkala. Opakuji se, co už jsem jednou vysvětlovala. „ Tak mám takový dojem, že to neumíte! Je to špatně! Tenhle vzoreček máte špatně, vyměnila jste jmenovatele a tím pádem to je nesmysl!“. To co bylo správně, úplně přehlédl a naopak v čem ucítil moji slabinu, tak na to zaměřil. Přesto stále doufám, že uvidí, jak se v tom zamotávám, ale snažím se, a dá mi proto ještě šanci jinou otázkou nebo se v tom alespoň nebude tak rýpat. Bohužel, je vidět že ho to baví a že mi tu zkoušku nechce dát už z principu. Místo aby mi hodil pomocnou ruku, případně naznačil slovem, tak mne s radostí dusí další doplňující, a hlubší otázkou k tomu, v čem jsem se před chvílí zamotala. Nedávám to, dostal mne! Pochopila jsem, že tady a dnes nemám šanci. Už na něj jen zírám vystrašeným očima a slyším jen jakousi ozvěnu. „ Tak vážená kolegyně! Je vidět, že jste se moc nepřipravovala, tak dnes máte za „F“ a zkuste to jindy!“ Zablekotám jen děkuji a nashledanou a jako opařená vycházím ze třídy.

Vidina červeného diplomu se rozplynula. To ztracené efko mi to překazilo a je po šanci. Celá skleslá odjíždím domů. Nevadí mi, že mne vyhodil. Je tím známý a mám další pokus, takže to příště určitě dám, ale jsem nešťastná z toho, že na promoci nedostanu ty červené desky. Doma se bořím jako hromádka neštěstí do peřin a odmítám komunikovat. Telefon vyzvání, ale nereaguji. Nemám náladu se někomu svěřovat, že jsem neuspěla.

Po půlhodince se začínám uklidňovat a přemítám, proč se to stalo. Vždyť jsem se opravdu tak pilně připravovala, posílala si energii, čistila stále situaci. Universum mi radilo a pomáhalo. „Tak proč? Proč jsem musela vylítnout? Proč?“ Aniž bych se pokoušela napojit na Universum, přichází mi obratem odpověď.“ Bylo to zapotřebí! Červený diplom není absolutně důležitý, za situace, kdy jsi tomuto cíli věnovala příliš mnoho energie. Sama víš, jak vysilující to bylo před každou zkouškou. Jsi unavená, nestíháš se věnovat ničemu jinému než škole. Nedbáš o sebe ,o syna , o práci, o domácnost! Nemáš na to už sílu, protože veškerou jsi dávala do studia. Bylo potřeba tě zastavit! Kdybys dnes zkoušku složila, měla by jsi ještě před sebou další celý rok učení na zkoušky ve stresu a pak ještě na státnice. Neunesla by jsi to a absolutně by jsi se vyčerpala. Odnesla by jsi to nejen ty, ale tvá rodina. Muselo to tak být. Nyní se už nemusíš o známky bát!“

Bylo to těžké přijmout. Brala jsem to jako svoji prohru. Ale zároveň jsem dostala vysvětlení, proč něco nějak musí být. Někdy je potřeba, aby byl člověk zastaven, aby se uklidnil a zvolnil krok. Universum mne nabádalo, že se mám z prvního termínu odhlásit a jít na jiný. Vybralo mi pedagoga, který si libuje v neznalosti studentů a rád jim ukazuje svoji převahu. A dávalo mi zprvu naději, že tak je to dobře. Já věřila odpovědím. Byly správné, ne pravdivé. Ale právě správnost odpovědí, i když je někdy v rozporu s pravdou, je potřebná. Vědět pravdu, tak se nezastavím a opravdu se absolutně postupně vyčerpám. Šla bych s klapkami na očích vpřed za těmi zbytečnými červenými deskami! I když pro mne to opravdu zpočátku byla velikánská prohra, tak už jsem na opravnou zkoušku šla s absolutním klidem. Žádný strach a stres. V indexu se objevilo zelené políčko úspěšně vykonané zkoušky. Najednou to šlo! Na další zkoušky v následujících dvou semestrech jsem opět chodila klidem a s motem: „ Zkouška je od slova zkusit!“. I státnice jsem zvládla bez větších problémů. A když se podívám zpět, tak jsem ráda a děkuji nahoru, že jsem vyhazovem byla zastavena a poslední rok studia jsem zvládla bez tak velkých stresů z počátku inženýrského studia, které se čím dál tím více stupňovaly. Už tak mé pětileté studium bylo náročné pro mne a pro okolí a ještě si situaci zhoršovat strachem a dalším stresem. „Proč?“ Děkuji za správné upozornění Universu.

Odchod a příchod

Manžela trochu opět pobolívají záda, tak mne žádá o pomoc. Pomocí automatické kresby ruším negace a místo vitalizuji. Místo se začíná prosvětlovat, ale něco se mi nezdá. Je tady něco navíc. Něco, co sice s bolestí nesouvisí, ale je okolo manžela. Dostávám myšlenkou informaci, že má u nohou malou dušičku. Začínám se na místo soustředit a zjišťuji, že je to dušička našeho pejska, který nám odešel před třemi roky. „Jak to? Co tady dělá? Proč není ve Světle?“, hlavou mi lítají otázky, na které dostávám obratem odpovědi. „Neodešel, nemohl, manžel si ho tady smutkem a myšlenkami na něj připoutal“. Těmto věcem rozumím. Někdy právě smutek a myšlenky na milovanou bytost nedovolí dušičkám odejít, a oni tady chudáci bloudí. Nejsou ani „tady“, ani „tam“, jsou to bloudící duše.

Manžel už pochopil, s čím pracuji, jak pracuji a že některé věci, mezi nebem a zemí existují. S klidem mu tedy říkám: „Je to zajímavé, máš u sebe Larse, neodešel, ale tři roky je u tebe. Držíš ho tady.“ Dívá se na mne se zájmem a vlhnou mu oči při vzpomínce na něj. Začínám mu vysvětlovat, že to není dobré ani pro něj, ani pro Larse, a že je potřeba ho pustit, aby mohl jít pryč. Vysvětluji co má udělat, a jak, ale také dodávám, že to má udělat, až se na to bude cítit.

Večer přicházím domů, sedám si na sedačku, manžel na mne kouká a s veselým, vítězoslavným hlasem říká, že Larse pustil. Sice to prý bolelo, ale povedlo se mu to. Jeho slovům věřím, ale že by dušička byla pryč , se mi nezdá. Stále se okolo něj něco motá. On ho sice energeticky propustil, dušička by tedy měla být volná, ale stále je tady. Kontroluji své myšlenky pomocí kyvadla a potvrzuji si, že to tak je. Neumím dušičky odvádět do Světla , jen vím, že opravdu není správné aby tady byli. „Co s tím? Proč tady stále je?“ Napadá mne, že se s dušičkou pokusím domluvit přímo. Ani ne domluvit, jako vysvětlit jí, že by měla jít pryč, že to je pro všechny špatné. „Třeba pak odejde sama“, bleskne mi hlavou. Napojuji se na Larse. Povedlo se, a tak mu vysvětluji, že je potřeba jít do Světla. Jenže dostávám absolutně nechápající odpověď: „ Já nevím kam, tady žádné světlo není“. Teď zase nechápu já a pokládám tedy otázku : „ Ty nevidíš světlo? Pořádně se rozhlédni, mělo by tam být, takové uklidňující, tak tam běž. O nás se neboj a jdi! Bude ti tam dobře, prostě běž. Určitě tam musí taková malá záře, to je ono, kam je potřeba odejít.“ Chvíli je ticho a pak opět přichází ta samá odpověď: „Tady nic není, žádné světlo. Já nevím kam mám jít. Raději budu s vámi. Tady nic takového, co říkáš není“. Najednou mi dochází, že má pravdu. Četla jsem o tom. Brány do Světla jsou otevřeny jen pár hodin po smrti, pak se zavírají a dušičky zde zůstávají do té doby, než dostanou příležitost znovu odejít. Jenže ty brány se neotevřou jen tak, že by ony chtěly. Bezradnost přechází v zoufalství. „Tak co mám ježiši dělat! Přece tady nemůže zůstat. Petr ho pustil, nic ho tady nedrží a on tady chudák bloumá ve tmě!“ Přemítám, nic mne nenapadá, až najednou přichází myšlenka. Požádám někoho, kdo má smrt v „kompetenci. Velkého anděla, jak ho cítím já. Archanděla Azraela. Beru tedy do ruky kyvadlo a s velikým respektem se ptám, zda mám právo a mohu ho požádat o pomoc s přechodem Larsy za duhu. Probíhá mnou mrazení a dostávám kladnou odpověď a cítím před sebou něco velikého. Vracím se tedy v myšlenkách k Larsovi a vysvětluji mu, že požádám anděla o pomoc, že ten mu brány otevře a pomůže odejít. Ať se ničeho nebojí a s láskou a klidem s ním odejde. Lars souhlasí. Loučím se s ním a žádám tedy Azraela o pomoc s přechodem a zároveň mu děkuji. Čekám asi tři minuty a ptám se opět kyvadla, zda je zde ještě Larsy. Záporná odpověď mne uklidňuje a jsem šťastná, že vše je tak jak má být a našemu pejskovi bylo pomoženo. Ještě absolutně netuším, že za měsíc budu žádat opět Azraela o pomoc.

Je krásné květnové odpoledne, jako stvořené na procházku. Bereme našeho pejska ven. Je mu patnáct let, ale je velmi vitální. Vše se zájmem očuchává. To že je hluchý a špatně vidí, jednou za rok dostane lehký epileptický záchvat, mu vůbec radost neživota nebere. Venku se ale začíná chovat divně. Tu narazí do nějakého stromku, tu mu nevyjde krok a zakopne. „No nic, tak je prostě starý a stát se to může“, říkám si. Po asi hodinové procházce se vracíme domů, ale jeho koordinace pohybu se nezlepšuje, doma občas narazí do stěny nebo do židle. Je to divné, ale nevěnujeme tomu nějakou větší pozornost. Druhý den ráno, je opět čilý jako rybička, už do ničeho nenaráží, chůze mu nedělá problém a zase je to ten samý veselý Alík. Vrtí ocáskem, má chuť k jídlu, pije. Na příhodu na týden zapomínáme.

Přesně po týdnu ráno vstávám, vypravuji syna do školy. Pes leží na svém pelíšku a nevstává. Kuba odchází do školy a já se chystám venčit. Přicházím k pelechu a vyzývám posunky, aby se Alík zvedl a šel se mnou. Nereaguje, jen na mne kouká smutnýma očkama. Beru ho do ruky a stavím na zem. Podlomili se mu nožky a zase leží. Tak to je divné,:“ Co se děje?“, ptám se sama sebe. Druhý pokus a ten samý výsledek. Beru ho do ruky a odnáším ven na trávu. S vypětím sil se vyčůrá a opět lehne na zem. Na nic nečekám. Zvedám telefon a vytáčím číslo na veterinu. Máme přijít kolem druhé. Úkoluji manžela, aby tam s ním dojel. Mám divné tušení a mám i strach. Je to naše dítě!! Štěně od naší fenky, které jsme si sami před patnácti lety odrodili. Jeho maminka nám odešla za duhový most před rokem a nám zůstal jediný pes.

Těch pár hodin do odjezdu k doktorovi se situace zhoršuje. Už nezvedá ani hlavu, jen na mne stále smutně kouká. Stále mám špatné tušení. Rozmýšlím se, zda chci vědět, co bude. Překonávám svůj strach z odpovědi a beru tedy karty a ptám se. „ Je Alíkova cesta u konce?“. Karty nemluví pozitivně, ale zároveň říkají, že konec ještě nenadešel. Bojím se a beru kyvadlo. Ptám se „ Odejde dnes Alík pryč?“ Dostávám negativní odpověď a trochu se uklidňuji. Takže tak zlé to nebude. Uvidím, co řekne doktor.

Manžel odnáší Alíka do auta a odjíždí . Po hodině se vrací zpět i se psem. Mám radost, když je zahlédnu.Nicméně radost mi kazí manželova slova: „ Dostal nějakou povzbuzující injekci, před veterinou se pak v postoji vyčůral. Doktor říkal, že je to zřejmě něco s mozkem a že uvidíme zítra. Máme kolem čtvrté přijet na kontrolu. Kdyby něco ,máme se ozvat dříve“. Večer dostává misku se žrádlem. Nejí! Ani vody se nedotkl. Zkoušíme dát piškot. Jen ho očuchá a nežere. „Tak to už je vážné!. Když kokr nežere a nevezme už ani piškot, tak je opravdu nemocný!!“ V hlavě se mi honí černé myšlenky. Noční venčení probíhá způsobem odnos, přínos. Situace se nemění, je apatický. Je půlnoc. Nevím co dělat,jak mu pomoci. Již přes den jsem mu zkoušela posílat energii, ale nic se nezlepšilo. Ani náznak posunu. Zkouším znovu posílat energii na vitalizaci, ale cítím, že se to míjí účinkem. Opět ten strach. Beru do ruky karty a ptám se na to samé co přes den. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma. Začínám brečet. „Konec, není cesty zpět“. Snažím se plakat potichu a nenápadně utírat slzy. Jenže manžel je všímavý a nechápavě na mne zírá. Vidí mne nad kartami a ani se nemusí ptát, aby vytušil, na co jsem se ptala a jakou odpověď jsem dostala. Začínají mu také vlhnout oči. Stále si ale oba říkáme, že to nemůže být pravda, že se z toho ten náš dědula dostane.

Na noc Alíkovi dávám do pelechu deku, kterou miluje. Taková chlupatá žlutá Larisa. Když ji kdekoli viděl, tak na ní vždy hned lehával. Odevzdaně leží tak, jak jsem ho na ní položila. Jdeme s manželem spát a snažíme se oba věřit, že to je zlý sen a že ráno bude vše v pořádku.
Bohužel ráno leží Alík na boku, dýchá, ale má nepřítomná očka. Když se mu snažím zvednout hlavičku, tak mu padá zpět na deku. Beru do ruky kyvadlo a ptám se „Je Alíkova cesta u konce?“ Opět mi odpověď vhání slzy do tváře. Tak jasnou odpověď jsem sice mohla díky včerejšímu výkladu očekávat, ale rozhodně jsem ji nechtěla slyšet . Budím syna do školy a říkám mu, že s Alíkem je to opravdu zlé. Že to asi špatně dopadne. Že jedeme dopoledne na veterinu a kdyby něco, aby se s ním šel rozloučit. Je smutný, ale statečný. Loučí se s ním a má trochu vlhké oči. Odchází do školy.

Budím manžela, a říkám mu své tušení a také odpovědi Universa na mé dotazy. Je rozhodnuto. Při pohledu na absolutně apatického, nemohoucího a i trápícího se psa, volám na veterinu , že potřebujeme přijet dříve než odpoledne. Máme dorazit v deset. Tolika lidem jsem pomohla od bolesti, zmírnit nějaké dopady nějakého jednání, ale u vlastního psa nevím co dělat! Jsem absolutně nešťastná. Co to je život! Proč se musejí stávat takové věci! Proč musejí odcházet ti, které máme rádi!

Ptám se karet ,co mohu nyní udělat pro Alíka. Dostávám zajímavou odpověď .Nemohu ho vyléčit, nemohu ho uzdravit, ale mohu mu pomoc v klidu přejít na druhou stranu. Bez strachu. Intuice mi říká abych mu poslala uklidňující energii a celého ho do ní zabalila. Dobře, nemohu poslat léčivou, tak ho zabaluji do uklidnění. Není to ale vše. Opět mi intuice říká, že mám požádat světlené bytosti, aby mu pomohli s přípravou na přechod na druhou stranu. Vzpomínám si na Larse a archanděla Azraela. Opět z něj mám celkem respekt a opět se ho bojím vyzvat ke spolupráci a pomoci. Přemáhám strach a prosím o pomoc Alíkovi, aby mu pomohl připravit se. Zároveň prosím i o podporu nám, abychom ho nechali v klidu odejít a smutek překonali.

Je půl desáté. Manžel odnáší našeho pejska do auta, v „jeho“ žluté dečce. Brečím jak želva a u auta se s ním loučím. Nepojedu s nimi. Hladím ho po jeho strakatém tělíčku. Má nepřítomný výraz, ale přesto vím, že mne trochu vnímá.

Doma čekám na deset hodin. Dvě minuty po desáté se ptám kyvadla , zda je už Alík po poslední injekci. Kladná odpověď přichází, ještě před dořeknutím celé otázky. Už je zde „ jen“jako dušička. Cítím opět nával smutku a vím, že pokud ho budeme takto v myšlenkách přitahovat, tak tady jeho dušička bude bloudit stejně jako Larsova. Je potřeba ji odvést do světla. Stále mám před takovými věcmi respekt, ale vím, že nyní nemohu uhýbat. Mám se přestat bát a tyto věci brát přirozeně. Opět tedy žádám Archanděla Azraela, aby Alíka odvedl do světla. Po minutě kontroluji přes kyvadlo, zda byl odveden a jeho dušička se již tady netoulá. „Ano“. Odpověď jednoduchá a velmi uklidňující. Je konec, je pryč. V srdíčkách navždy zůstane. Vím, že měl s námi krásný život, ale vše jednou končí. Jeho konec byl rychlý, trvalo to „jen „ den. I to je pro nás uklidňující. Naučil mne, ale že smrt, je přirozená,stejně jako narození. A také mne odprostil od respektu před ní, a že pomoc se může při odcházení a hlavně, že odvedení dušiček do „Světla“ je také něco, co je potřeba dělat.

Říkám si, že musím celou situaci vstřebat. V naší domácnosti máme pejsky již přes 25 let, ale teď se rozhoduji, že to opravdu musí přebolet a že dalšího hned nechci. „Pokud si ale nějakého pořídíme, tak zase amerického kokra, šestého v pořadí, ale tak třeba za měsíc, dva nebo za déle.“ Manžel američana už nechce, ale zamiloval se do stafordů, kteří se zase mně nelíbí. Není to ale ani čas řešit. On ze svého požadavku neustoupí, zrovna tak jako já ne. Ještě netuším, že za pár dní oba přistoupíme na kompromis.

Je středa, Alíka jsme včera pochovali pod Řípem, kde už máme i sním tři pejsky. V bytě je najednou takový zvláštní klid. Nic tady nepobíhá, nic tady nevrtí ocáskem, nechce se jít vyvenčit. Jeho obojek visí i s dalšími po našich psech na úchytce od skříňky. Misky jsou prázdné. Vymývám je, vzpomínám a uklízím do skříňky. Ten klid nezvládám, sedám si k počítači a hledám kdo má zrovna k prodeji štěňata američanů. Nacházím asi dvě stanice. Nicméně manžel absolutně nesouhlasí a při pohledu do počítače na mnou vybrané vrhy nesouhlasně kroutí hlavou. Prostě už dalšího američana nechce. Jsem smutná, ale rozhodnutí akceptuji a říkám si, že ho časem přemluvím pořídit si zase tu ztřeštěnou malou kuličku. Nelépe zase trikolorní. Nechce fenu, kterou já bych ráda. Dobře tak akceptuji, že tedy budeme mít psa, ale stále chci američana. Podvědomě tuší, že ale staforda opravdu nechci a nikdy na tento výběr nepřistoupím. V rozhodnutí o plemenu mi pomáhá i syn. Také by chtěl američana. Celá rodina je posmutnělá, moc spolu nmluvíme, ale je cítit, že bez pejska dlouho být nemůžeme.

Ráno se probouzím a jdu k počítači. Manžel ho v noci nevypnul a z obrazovky na mne kouká šest vedle sebe seřazených štěňat anglického kokra. Nerozumím tomu, o angličanech jsme se nikdy nebavili. Nicméně prolistuji pár fotek s daným odchovem a počítač vypínám. Jsou krásní, prostě štěňata, ale já chci američana. Večer manžel říká „ Paty, pojď se na něco podívat.“ Ukazuje mi štěňata z rána. Nechápavě se něj podívám a odpovídám „Hm.“ Začne mezi námi probíhat diskuze, kdy je mi vysvětleno, že chápe že nechci staforda, ale že on nechce američana a tak tohle je takový kompromis. Že ta chovná stanice je i pár kilometrů od nás a že štěnda jsou akorát k prodeji. Nesouhlasím, je to větší pes, než jsou američani, má to jinou hlavu, delší a větší a jednoduše to není to, co okolo nás pobíhalo tolik let. Měli jsme už všechny barevné varianty amerických kokrů a jsem do nich zamilovaná. Něco mne ale táhne si stále dokola prohlížet fotky malých kuliček. Po hodinovém rozhovoru nakonec sama navrhuji, že tam můžeme zítra zavolat a zajet se tam podívat. Jen se podívat. Uvidíme, jak velká jsou dospělá zvířata, jak vypadají štěňata. Prostě jen na nezávaznou návštěvu. Říkáme to synovi. Není nadšený, ale souhlasí.

Je pátek dopoledne a zvedám telefon. Domlouvám návštěvu na prohlídku štěňátek. Hlasu na druhé straně vysvětluji, co se stalo, že štěně nějak moc nechci, ale že se chceme přijet podívat. A že mne zajímá pouze Chiko, který upoutal mne a Chris, kterého si vybral manžel a zda jsou případně volní. I když říkám, to co říkám, přívětivý hlas ve sluchátku, nás zve odpoledne na návštěvu, s tím, že zrovna tito dva kluci ještě své nové páníčky nemají. Ve tři hodiny odjíždíme i se synem z domova a po půl hodině jsme na místě. Po zazvonění u branky vyběhne smečka anglických kokrů a všichni vrtí ocásky a naskakují na plot a radostně poštěkávají. „A jéje!“ Začíná mi docházet, že to nebude „jen“ nezávazná prohlídka, ale asi se něco zvrtne. A to jsem ještě ani štěňata neviděla! Pán nás pouští za branku a jdeme dál do zahrady , kde ve velké ohrádce na trávě pobíhá šest uňafaných kuliček. Syn má jiskřičky v očích, manžel je unešený a já pomalu, ale jistě taji. Sedáme si každý s nějakým štěňátkem k zahradnímu stolku a čím dál více začíná být všem jasné, že se naše rodina o nějakou z těchto kuliček rozroste. Vyprávíme celý svůj příběh o tom, jak jsem psi začali chovat, jak jsme jezdili po výstavách, jak nás postupně pejsci opouštěli a příběh zakončujeme Alíkem a tím, že vlastně já jsem proti jakémukoli jinému plemenu, než jsou američani a jen jsem se chtěla přijet podívat. Nicméně posledním větám už nevěřím, i když je říkám nahlas. Vzápětí doplňuji, že vlastně jsem zmatená a že asi tedy nějaké štěně vezmeme. Manžel se na mne dívá vítězoslavně, syn se myšlenky na američana vzdal a už si chová jednoho ze svých oblíbenců, Chika, a adepta na nového člena rodiny. Dobře, sama sebe jsem přesvědčila a v duchu s úsměvem konstatuji, že mi to nedalo ani práci, že jedno ze štěňat bude naše. Pohledem se s manželem domlouváme, že je rozhodnuto, jen ještě kterého? Chrise nebo Chika? Já jsem pro Chika, už doma mne zaujal na první pohled. Manžel je stále více přikloněn Chrisovi. Tak to na místě nerozlouskneme. U kávy a bábovky dohadujeme s chovateli termín odvozu, cenu a vše kolem odběru. Jediné co nevíme, kterého si vezmeme. Vyprávím, že se zabývám „čarováním“, a že si doma na ně vyložím karty a doma se rozhodneme, pro kterého si již zítra přijedeme.

Odjíždíme s nadšením a s radostí v srdíčkách, natěšeni na zítřejší den. Doma přicházejí na řadu karty. U obou pejsků mluví karty pozitivně, ale Universum ukazuje na Chika. Bude to kamarád celé rodiny, takový stmelovač, je tam souznění s přírodou a dokonce něco, čemu nerozumím. Je to hodně vnímavý a senzitivní pejsek, umí něco, co zvířata sice umí, ale většinou se to neprojevuje moc navenek. Pejsek – léčitel. Co se týče výstav, tak tam to ale nevychází dobře. Není k tomu tady předurčen a něco nám má ukázat. Tomu ale nevěřím, když už budeme mít pejska s průkazem původu, tak výstavu určitě zkusíme, jako s každým předešlým. Výsledek říkám rodině a je rozhodnuto. Manžel sice stále neustoupil z požadavku na Chrise, ale věří mi, kartám i Universu a tak bez mrknutí oka souhlasí. Je rozhodnuto! Zítra do naší rodiny přijede malé osmitýdenní štěně, Chiko.

Z Chika se postupně stal veliký kamarád celé rodiny. Jeho schopnosti léčení se projevují tak, že když je někomu z nás špatně, tak si lehá k těm místům, kde cítí problém. Umí myšlenkou transformovat negace. Což je velmi zajímavé, nesetkala jsem se s tím u žádného zvířete. Moji rodiče sice mají fenku – léčitelku, ale ta negace transforuje zcela jiným způsobem. Ona je pohlcuje, stravuje a pak následně zvrací. To je ale jiný příběh. Chiko je absolutně bezkonfliktní a vyrovnaný pes. Má velmi rád  dlouhé procházky lesem a po polích.Jen tak ho nic nerozhodí. Pokud se mu nějaký pes na dálku nezdá, ani k němu nejde. Jeho lovecký původ, i když pochází z chovné stanice, kde všichni psi mají lovecké zkoušky, se absolutně neprojevil. Vodu nemusí. Tak maximálně po přemluvení na klacík nebo tenisák. Kačeny a jiné vodní ptactvo ho nezajímají, ani by jim neublížil. Výstavy už máme dvě za sebou. Jednu, když byl ještě půlroční štěňátko, kdy byl velmi nadějný a druhou v roce, kdy nám ho ani nechtěli posoudit. Prostě se vůbec nechtěl předvést. Jedno varlátko nemá úplně sestouplé, i když tam je, tak je menší. Takže do chovu by neměl vůbec jít. Karty tedy mluvily pravdu. Na výstavy nebude vhodný a je tam velké propojení s přírodou. Byla jsem z toho smutná, ale pochopila jsem, že nějaké výstavy vůbec nejsou důležité, a že když nechce lovit, tak žádné lovecké zkoušky dělat nebudeme. Je tady z jiného důvodu, než abychom ho ukazovali a chodili na hon.

Osud tomu tak chtěl, aby nám odešel Alík a hned vzápětí přišel Chiko, který je z mého pohledu opravdu výjimečný. Takového psa jsme ještě neměli. Je napojený na energie Universa a tato energie z něj i vyzařuje. Něco starého musí odejít , aby se narodilo něco nového.

Ukradená energie

Bylo krásné jarní dopoledne. Pošmourné několikadenní počasí vytěsnilo sluníčko a vše vypadalo nádherně. Do toho zvoní mobil .“Ahoj Paty, mohu s tebou mluvit. Jani jasně, co se děje. Prosím tě, mohla by jsi se se mnou na něco podívat? “ V hlase kamarádky cítím naléhavost. Moc času nemám, potřebuji jet na jednání, nicméně naléhavost hlasu mne od mého spěchu odpoutá. Místo zamítavé odpovědi, a přeložení rozhovoru na večer, souhlasím. „Povídej, ale rychle, za půl hodiny musím jít pryč.“ Stručně vysvětluje, že jim domů přišlo roční vyúčtování za elektřinu a oni musí doplatit téměř třicet pět tisíc. Znám manžela Jany, ani mně se to nezdá. Šetřílek, stále kontroluje, zda je všude zhasnuto, zda se nepouští zbytečně voda a doma mají „studený odchov“, protože raději ani moc netopí. Jana málem pláče, že doplatek je vyšší, než jejich běžná roční spotřeba a ani neví, kde by na takto vysokou částku rychle vzali. Beru karty a ptám se „ Co Universum říká k této situaci.“ Uprostřed karet se objevuje mladý muž a nějaký podvod. „Janičko, uklidni se! Já tady vidím nějakého zloděje, je to mladý kluk. Moc tomu nerozumím, protože nevím, jak by vám mohl někdo něco v tomto případě krást.“ Bydlí ve starším činžovním domě, každé patro má několik nájemníků. Představa krádeže elektřiny se mi zdá přitažená za vlasy. Beru karty znovu do ruky a ptám se, jak celá situace dopadne. Karty mluví celkem pozitivně a objevuje se tam dokonce zelené eso – karta Universa. Sice to bude hodně dlouho trvat, nebude to vůbec jednoduché, ale nakonec to dopadne dobře. Jana poslouchá, ale moc se neuklidňuje a chce věc řešit dál. Už nemohu, nemám čas. Odkazuji ji na večer, že věc dořešíme a uvidíme, co se dá dělat.

Večer se scházíme a věci dál řešíme. Ze všeho vyplývá, že elektřina je vyúčtována správně. Energetika se nemýlí a spotřeba je taková, jaká je. Jenže stále se tam objevuje podvod a krádež a stále tam vychází mladý kluk. Někdo v domě. Zkouším přes Universum řešit kroky, co má dělat. Ona vymýšlí, co by mohla udělat, já se ptám, co daný krok přinese. Nejlepším řešením je, zatím jít na pobočku energetiky a zeptat se tam, jak postupovat, když se jim vyúčtování absolutně nezdá. Nevyhodí ji, ani neodbudou, ale poradí. Také karty ukazují, že má zajít do banky a zrušit automatické inkaso na platbu elektřiny. Splatnost je za 14 dní, takže má pár dní čas.

Opravdu, na Energetice seděla příjemná referentka. Sice nic moc nemůže dělat, mají si požádat o splátkový kalendář, ale zároveň jít na policii podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Také si Jana zajistila pána, který rozumí elektřině. Jeho zjištění potvrzuje, že situace není úplně v pořádku. Bytový elektroměr je v pořádku, ale drátky vypadají jako čerstvě zapojované. Kdo s tím ale něco dělal a co, neodhalil. Přístup je z chodby domu, takže kdokoli mohl cokoli dělat. Zjištění Janu utvrdilo, že se na ně někdo napojil a oni teď musí za někoho platit spotřebu. Podezření padlo na mladého kluka z patra. Takový týpek, který má delší dobu problémy s marihuanou a v domě se o tom ví. Proč by to nemohl být on? Proč by nemohl doma pěstovat tyto kytičky? Spotřeba elektřiny u pěstitelů této rostlinky je vždy větší, i když doma mají třeba jen jednu pěstovací skříň. Vše zapadá, a Jana nabírá jistotu, že narazila na správného člověka. Karty přece říkaly, zloděj a mladý muž z domu.

Na místním oddělení policie Janu nejdřív chtěli odbýt, že pokud se někdo na jejich byt napojil, tak to se nedá absolutně odhalit. Nedala se a byla přeložena k mladé vyšetřovatelce. Celou situaci jí dopodrobna vysvětlila i s tím, že se u nich byl podívat pan elektrikář a že ona má podezření na určitou osobu, díky marihuaně. Hloupá situace jen tak někoho obvinit, ale co dělat, když několik desítek tisíc je celkem vysoká částka.

Asi za měsíc přichází vyrozumění, nic se nezjistilo. Mladý muž z domu byl předvolán, policií byla kontrolována jeho spotřeba elektřiny za poslední léta, ale vše je v normě. Žádné zvýšení v předešlých letech, ale stále průměrný stav odběru. Sousedské vztahy se vyhrotily. Není se čemu divit. Oplétačky s policií, vysvětlování své záliby v kouření rozhodně není žádná příjemná věc.
Na řadu opět přichází karty, ale hovoří stále stejně. Mladý muž z domu a krádež. Ptáme se tedy, zda ten muž je z toho samého patra jako Jana s manželem. „Ano!“, přichází kladná odpověď. Jana má ke mně důvěru, přesto se jí to nezdá. Na patře už bydlí jen velmi slušný pár s dvěma dětmi, starý pán a asi dva roky nově přistěhovaná rodina s malým dítětem. Velmi dobře zabezpečení, krásné velké auto, drahé oblečení. Něco tady ale nesedí. Jana se ptá na tu rodinku s miminkem. Rozpomíná se, že byt rekonstruovali, a že přes zimu topili přímotopy. Přichází velmi překvapivá odpověď. „Ano, toto je ten člověk.“ Tak nyní přestávám věřit i já vlastnímu výkladu. Sousedy znám, když chodím k Janě na návštěvu. Velmi milí, zdvořilí lidé. Po finanční stránce rozhodně nemají zapotřebí někomu něco brát a nechat za sebe platit. Dál pomocí karet rozmotáváme situaci. Ať se na to díváme z kteréhokoli pohledu, stále stejný závěr. Rozhodnutí o řešení ale nechávám na Janě. Jít na policii a zase někoho obvinit jen tak? Nakonec se rozhodla a šla. Opět stejné řešení, ze strany policie. Soused Šverma předvolán k výslechu, sousedské vztahy na bodu mrazu, dokonce přišel na Janu řvát, jak si toto může vůbec dovolit. Osočit ho z takového nesmyslu.

Zase zvoní telefon: „ Paty, dnes jsem domluvená s vyšetřovatelkou, mám jít za ní a ukáže mi vyjádření Švermy k situaci. Můžeš se mi podívat, co mne tam čeká? Taky jsem mluvila s paní z Energetiky a prý měli před tři čtvrtě rokem nějakou dobu odpojenou elektřinu z důvodu nehrazení záloh. Mně se to ale nezdá, měli v té době opravdu velmi malé miminko a přeci nemohou být v zimě při svíčkách.“ V kartách se opět objevuje lež. „ No Janičko, počítej s tím, že se ti to nebude líbit, je neupřímný a budou tam lži. Rozhodně dnes celou věc nevyřešíš. Není to vůbec konec. Nenech se odradit a trvej si na svém.“

Přesně jak karty říkaly. V protokolu soused vše popřel. Jana se ale opět nedala a předala vyšetřovatelce informaci o tom, že dle Energetiky, v době za které dostali vyúčtování, měli sousedi nějaký čas odpojenou elektřinu. Nová informace, se kterou začala vyšetřovatelka pracovat. Zjistilo se, že po určitou dobu sousedi nebyli přihlášeni k žádnému poskytovateli elektrické energie a že přes zimu v bytě bydleli a opravdu topili přímotopy.

Pan Šverma se nikdy nepřiznal k tomu, že by něco dělal s drátky od elektřiny a na rodinu Jany se napojil. Jana své trestní oznámení na neznámého pachatele stáhla. Po téměř roce od dopisu s vyúčtováním energie totiž došlo k uzavření dohody. Soused celou částku zaplatí (i když prý on s tím nemá nic společného), ale pod podmínkou, že se o tom vůbec nebude mluvit a nikdo v domě se to nedozví. Jana s úlevou podepsala. Celá záležitost trvala dlouho, ale Universum Janě dalo na počátku naději na dobré konečné řešení, které opravdu přišlo. Je nutné ale říci, že Jana se mnou řešila veškeré kroky. Kdy napsat nějaký dopis, zda ho má napsat ona nebo manžel, kdy je vhodná doba na nějakou schůzku, či jednání. Zda konat hned, či věc nechat uzrát a konat později….

Zablokovaná páteř

Budík hlásí sedm hodin. Vstávám a začínám vypravovat syna do školy. Vstává se mu s lehkostí, ani myšlenka školního dne mu nekazí ráno. Je natěšený na odpoledne, kdy odjíždí s manželem a kamarády na závody. Jede se závod mistrovství ČR v downhillu a on už je v duchu na kopci a jede s větrem o závod dolů. Odchází a já mám chvíli pro sebe. Dělám si ranní kávu a přemýšlím, jak si užiji víkend o samotě, jen s naším psem.

Ze snění mně vytrhne opět budík. Manžel vstává. Najednou ale slyším z ložnice zoufalý hlas: „Paty, prosím tě, pojď sem!“. V hlavě mi bleskne otázka, co se stalo. Ten hlas je takový zvláštně zoufalý. Zvedám se ze sedačky a už stojím v ložnici u postele. Nechápu. Nic se mu nestalo, nikam nespadl, jen leží na posteli. Dívá se na mne zoufalýma očima a jen hlesne: „ Vůbec nemohu hnout krkem, ani se sám nezvednu z postele, neotočím se“. No tak to je opravdu paráda! Za pár hodin mají odjet, jedou naším autem a je na něm závislých dalších pět kluků. Vzhledem k jeho křečovitému výrazu ve tváři nevím, jak dnes odřídí dvě stě kilometrů, aby všechny dostal do místa určení a zítra kluci ráno byli připraveni ke startu. Pokouší se pohnout, ale bolest mu nepovoluje ani centimetr pohybu. V hlavě se mi začne odvíjet scénář, který pronáším nahlas: „ Tak s tímhle nic neudělám. Tak to dnes zrušíš a nikam nepojedete“. Ani nečekám na odpověď a řešení zamítám. Náš syn by byl opravdu hodně zklamaný a ostatním klukům z auta by to přineslo veliké komplikace. Neměli by se tam jak dostat. Přeci jen Morava není za rohem a jedná se o mistrovství.

Bolesti zad jsem již několikrát řešila u různých lidí, ale nikdy ne v tomto akutním stavu, kdy by se nemohli ani pohnout. Netroufám si, ale napadá mne, že bych mohla požádat Yvettu o pomoc. Dělá terapie, pracuje s energiemi a mám od ní zasvěcení. Věřím jí, tak zvedám telefon. Jenže bohužel, nemá čas. Nicméně alespoň mi pár větami dodává důvěru, že to mohu zvládnout sama.

Jsem opět v ložnici a pronáším: „ Tak jo, jdu to zkusit. Lež a nic nedělej, za chvíli se vrátím“. Celkem zbytečná slova, stejně dělat nic nemůže, když se nemůže hýbat. Stále moje důvěra v schopnost toto rychle vyřešit není stoprocentní. Vytahuji karty a ptám se Universa, zda manželovi dnes mohu pomoci tak, aby mohl vstát a odjet pryč. Toto jsem potřebovala vědět. Karty jsou příznivě nakloněny. V sestavě objevuje žaludský král, listový král i srdcový svršek. Nebude to úplně v pořádku, ale bolest se podaří utlumit a odjedou. Dobře. Tak pokračuji. Beru do ruky tužku a papír a kreslím, co způsobuje bolest. Ani se nedivím. Jde tam spousta negací. Beru tedy červenou pastelku a při pronášení formulky odpojuji negace a transformuji v lásku. Pomocí rukou přiložených nad papírem začínám energie usměrňovat. Je to velmi hluboko. Ani nevím, kam mne to táhne, ale je to silné. Nejde to ale úplně. Přichází mi myšlenka ohně a spálení negací. Odcházím s malůvkou na balkon a papír opět za pronášení formulky a prosby spaluji. Vím, že to není vše. Jsem na začátku rychlo léčby.

Vracím se z balkonu a sedám si k manželovi na postel. Je mi ho líto. Už sice nemá ve tváři tak křečovitý výraz, ale vidím, jak trpí bolestí. „ Karty mluví celkem pozitivně. Nakreslila jsem si tě a nechala negace spálit. Teď na tobě budu pracovat přímo. Lež. Tak uvidíme, co bude.„

Přikládám ruce na různá místa jeho těla, kam mne to táhne. Palce u nohou, plosky, kolena, podbřišek, ramena a opět podobné kolečko. Soustřeďuji se na myšlenku léčení a odstranění bolesti. Pročišťuji meridiány, pokouším se dostat do příčiny a nechávám místa harmonizovat. Cítím, že energie ode mne proudí a on ji vstřebává do sebe. Po hodině přestávám. Usnul. Nevadí, odcházím potichu z ložnice a zavírám za sebou dveře. Už nic neřeším. Prostě ho nechám jen tak ještě tak půl hodiny spát a pak se uvidí.

Půl hodina uplynula, tak ho jdu vzbudit. Nemám žádná očekávání, jsem bez jakýchkoli myšlenek. „Tak co, jak ti je?“ Mlčí, ale jeho pohyb naznačuje, že asi už to nebude tak dramatické. Celkem se usmívá a pomalu zkouší otočit hlavou na polštáři. Jde to! Zkouší se opatrně posadit na posteli. Daří se mu to! Mám radost. Pomalu z postele vstává. Sice neskáče, ale je celkem pohyblivý. Děkuje mi za pomoc. Usmívám se a vracím mu odpověď „ Za hodinu se na tebe ještě podívám na dálku a něco ti pošlu. Počítej s tím, že to ještě nebude úplně v pořádku, ale odjedete. Přes víkend se na tebe ještě znova podívám a budu na tobě ještě trochu pracovat. Měl bys to přežít. Spraví se to!“

Je na něm vidět, že se mu znatelně ulevilo. Oproti tomu absolutně nepohyblivému ležícímu stvoření, je nyní mrštný jako lasička. Začíná balit na závody a čeká na syna, aby mohli odjet. Hybnost se mu stále zlepšuje. Jsou tři hodiny a společně odjíždí užít s závody a setkání s longborďáky.