Ztracení pejsci

Jedu něco vyřizovat do města, poskakuji v kolně aut a u hlasitější hudby přemýšlím nad nadcházejícím víkendem. Z myšlenek mne vytrhne zvonění. Zvedám telefon, na jehož druhém konci je manžel. „Paty, prosím tě, mohla by ses podívat na Orinka?“ Nevím, o kom mluví, tak se táži, koho má na mysli. „No ten malý jezevčík, kterého potkávám s tím starším pánem v lese. Před chvíli jsem potkal pána, že se mu někde v lese ztratil a už ho hodinu hledá, tak hledám taky. Orinek má na sobě obojek s telefonním číslem na jeho manželku, ale zatím o něm nejsou žádné zprávy.“ Už vím, občas mi o něm manžel vyprávěl, protože ho často potkával s naším psem a pak společně s pánečkem korzovali procházkou po lese. „Prosím tě, teď nemohu, řídím. Až zastavím, tak se na to podívám.“ Pokládám sluchátko, ale myšlenky mne táhnou ke ztracenému pejskovi. Nespojuji se s ním, ale cítím, že situace není nijak dramatická. Nicméně nedá mi to, a ač vím, že bych toto neměla, vytahuji z kabelky balíček karet, který mám vždy u sebe a kabelku házím za sebe na sedadlo. V duchu si sama sobě omlouvám situaci: „No co, stejně tady poskakuji po metru, tak si vyložím na Orinka za jízdy.“ Na sedadle spolujezdce na mne vykukují mezi dalšími kartami žaludský spodek, srdcové eso, srdcová osma a srdcový svršek. Mám radost a projede mnou uklidnění. Karty skládám zpět do balíčku a vytáčím poslední volané číslo: „Čauky,myslím, že to bude v pořádku. Orinek se najde a někdo ho dovede domů. Je tam souvislost s nějakou starší paní, ale bude to celkem rychle vyřešené.“ Kolona se rozjela a tak se opět začínám věnovat řízení a na Orinka zapomínám.

Asi po hodině manžel s radostí opět telefonuje: „Tak Orinek je už doma. Chvíli na to, co jsme spolu mluvili, jsem potkal toho pána, že mu volala manželka, že akorát jí někdo volal, že má Orinka u sebe, tak jí ho donese domů.“ Ptám se, kdo ho tedy našel. „No nevím jistě, pán byl takový radostně zmatený, ale myslím, že říkal, že ho našla nějaká paní s háravou fenou, že se k nim přidal.“ Mám radost. Sice jsem v kartách až takovou rychlost nálezu neviděla, ale hlavně že je maličký doma.

Od podzimu a ztráty Orinka uplynuly téměř tři měsíce. Na příhodu je již zapomenuto a právě jsme oslavili příchod Nového roku. Období, které sice lidé oslavují, ale pejsci jsou vystresovaní z neustále bouchajících ohňostrojů a petard. Období, kdy se už od Vánoc ztrácí velké množství psů a koček, kdy se něčeho takového polekají a utečou. Období, kdy spousta majitelů těchto zvířátek zůstane nešťastných, protože své mazlíčky buď vůbec nenajdou, nebo najdou, ale už bohužel ne živé, ale sražené nějakým dopravím prostředkem.

My máme dva psy. Jednoho my, jednoho moji rodiče, kterého občas hlídáme. Fenu, která je od první poloviny prosince do začátku ledna vystresovaná a ven nechce vůbec chodit a i doma se klepe jak drahý pes. Bez vodítka bychom si ji vůbec venku nedovolili pustit, a psa, který je vůči hlasitým oslavám imunní, ale přesto se na něj venku raději musí dávat pozor. Ven ale musí chodit oba.

Nejhorší období je překonáno, a je prvního ledna večer. Oslavy z největší části utichly nad ránem, ale přesto je občas slyšet ještě nějaký dozvuk. Nicméně, situace je opravdu zklidněná. Jdeme s manželem a naším psem ven a téměř u našeho domu potkáváme plačící sousedku. Zoufale na nás hledí a zlomeným hlasem říká „Neviděli jste naší Conie? Hodinu ji hledáme. Byly jsme už téměř u domu, když proti ní někdo hodil petardu a ona se lekla a utekla. Ona se toho nikdy nebála, ale asi jak to letělo proti ní, tak se lekla.“ Oba jednohlasně říkáme, že jsme žádného pejska bohužel neviděli. Jenže kromě této odpovědi, mne myšlenky okamžitě vedou k lesu. Jenže ten je úplně jiným směrem, než paní říkala, že Conie běžela. Bez jakéhokoli vyzvání manžel ale už bere naše vodítko a říká, že ji půjde také hledat. Já odvádím našeho psa domů a v rychlosti manželovi říkám, že se na Conie doma podívám a pak mu zavolám a také to, že mne to ale táhne k lesu. Tak vyráží tam, kam mu ukazuji.

Doma beru karty do rukou a ptám se, zda se Conie dnes najde. Ošklivá prognóza. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma a žaludské eso, mi naznačuje, že celá situace je špatně. Ptám se tedy znovu, jak celá situace dopadne. Opět karty mluví velmi negativně a opět se v nich objevují spíše žaludské karty. Sama sobě si říkám, že moje čtení v nich není správné. Rozhodně nepřistupuji na to, že by se Conie nenašla a zemřela. Tak černé myšlenky okamžitě zaháním tím, že se s ní pokouším na dálku spojit. Projede mnou strach. Jsem u ní, ale cítím to špatně. Má strach, prý je tam zima a tma. Pokouším se ji zabalit do energie uklidnění a žádám pro ní o ochranu a pomoc. Najednou ale přenos končí. Spojení je přerušeno a už nic necítím. Napojení se znovu nedaří. Zkouším to znovu a znovu, ale nic. Napadá mne vzít si kyvadlo a zjistit, kde je. Jak ale na to? Najednou mi ale bleskne hlavou myšlenka mapy a zkusit přímo nad mapou lokalizovat místo, kde právě je. Beru do ruky počítač, ale nevím, jak mám nad obrazovkou točit kyvadlem. Opět přichází myšlenka: „Vždyť mám přece v autě automapu!“ Za chvíli už sedím s mapou na sedačce a začínám se ptát kyvadla. Nejdříve se ptám na celou naši čtvrť a po kladné odpovědi postupuji po čtvercových výsečích vyznačených v mapě. Na jednom čtverci se kyvadlo začne hýbat, jako při odpovědi „ano“. Jenže je to stále velké území, tak beru obyčejnou tužku do ruky a čtverec rozdělím na další čtyři díly a opět se ptám kyvadla na místo. Kyvadlo opět v jednom čtverci odpovídá kladně. Moc tomu nevěřím, tak celou anabázi opakuji znovu. Opět se dostávám do stejného bodu. Zvedám telefon a manžela vysílám na určité místo a se smutným hlasem mu říkám, co jsem dostala o situaci za informace. Více dělat nemohu.

Těsně před půlnocí manžel přichází domů. Tam kam jsem ho poslala, nic nenašel. Prý to tam prošel třikrát, volal, pískal, svítil různě baterkou, protože tam žádné osvětlení není a byla tam tma, ale nic. Majitelé ale prý dostali echo, že nějaký podobný pejsek běhal u metra, on tedy vezme naše auto a pojede se tam s nimi podívat. Moc se mi to nezdá, je to absolutně jinde, než jsem já cítila, ale v naději, že je to nakonec vše dobré a mé pocity nejsou správné, už ho více nezatěžuji negativní předpovědí. Určitě se sama mohu mýlit, a dokonce bych byla ráda! Za hodinu se vrací s nepořízenou. Oba jsme smutní, nic už neříkám a jdeme s myšlenkami na Conie spát.

Druhý den ráno, kdy ještě zbytek rodiny spí, opět vytahuji karty a opět se ptám. Opět odpovědi, kterým nevěřím. Zkouším opakovat pokus s kyvadlem a mapou, ale při pohledu na ni zatrnu. Kyvadlo bohužel ukazuje absolutně stejný čtverec jako v noci. Nechci se na takovou otázku ptát, ale vím, že ji položit musím: „Je Conie živá?“ Odpovědi nechci věřit a tak se znovu s otázkou opakuji a za nedůvěru se omlouvám. „Ne!“ Jasnější odpověď už ani neexistuje. Beru do rukou tabulky pro práci s kyvadlem, a rychle přelistuji na stránku „Smrti a její příčiny“. Kyvadlo neomylně ukazuje na smrt úrazem. Ptám se, zda byla sražená autem. Kladná odpověď potvrzuje moji předtuchu. Jenže stále nevěřím. Je to místo, kde auta moc v okolí nejezdí a ještě prvního ledna večer! Nesmysl! Moji nedůvěru v informace vyživuje ještě fakt, že manžel to tam celé křížem krážem včera prošel a nic nenašel.

Jakmile manžel vstal, říkám mu nepříznivé zprávy. Také moc nevěří. Respektive nechce věřit. Situaci ale už nechci řešit. Není ani co. Nevím, co bych měla dělat víc. Kyvadlo mi nepomáhá, stále opakuje svoji, karty tvrdí, že se najde pozdě, ale nic konkrétnějšího za informace nemám. Odjíždím tedy do práce, a pak se zastavuji u svých rodičů. Maminka se věnuje stejným věcem jako já, tak ji poprosím o lehkou konzultaci nad ztracenu fenkou. Ukazuji ji fotky na Facebooku a ptám se jí, jak ji ona vidí. Bohužel, její odpověď mne opět zklame. Chtěla jsem slyšet něco jiného, jenže ona místo toho, aby mne uklidnila a řekla, že je to v pořádku, smutně říká: “ Je tam okolo ní takové černo. Je mrtvá. Alespoň já to tak cítím.“ Zároveň mi ale povídá: „Zkus si s ní promluvit, ona ti přeci řekne, co se děje. Já tohle neumím.“ Vyprávím, že jsem to zkoušela včera, ale že se mi pak spojení přerušilo a že mi to už nešlo. Nicméně zkouším navázat spojení a cítím najednou odpovědi. S údivem konstatuji nahlas, že se mi to asi podařilo a že s ní najednou mohu komunikovat. Jenže mi říká, že je doma, že ji nikdo nevidí, že tam všichni brečí a nikdo jí nechce házet tenisák. V hlavě mám velký zmatek:“ Takže ona je doma, ale všichni brečí? On ji nikdo nevidí? Nikdo si s ní nechce hrát?“ Znovu začínám pochybovat o tom, že mám schopnost komunikovat s bytostmi, že vůbec mám nějaké schopnosti, které někteří považují za něco mezi nebem a zemí. Jenže z těchto myšlenek mne vytrhne zvonění mobilu. Koukám na display se jménem manžela. Sluchátko zvedám a bez čekání na pozdrav nebo jakoukoli otázku jen pronáším:“ Conie je mrtvá?“ Manžel jen tichým, smutným hlasem odpovídá:“ Právě jsem potkal jejich dceru. Strhávala letáky o ztrátě Conie ze sloupů. Brečela. Conie našli mrtvou, sraženou. Byla tam přibližně někde, co jsi říkala včera. Byly tam prý takové připravené jámy pro sázení stromků, tak v jedné z nich. Já to tam ale opravdu procházel asi třikrát, dokonce jsem tam potkal ještě souseda, který tam také hledal…..“

Jsem hodně smutná. V hlavě se mi honí myšlenky na to, že kdybych si více věřila, že bych mohla včera udělat něco víc. Mohla jsem tam jít také hledat a pročesávat s manželem místo kousek po kousku. Třeba se mohla najít, zraněná, ale třeba se jí mohlo pomoci. Jenže to je „kdyby“. Situace se nedá zvrátit, minulost se nedá vrátit. Stejně vím, že kdyby přišlo nějaké podobné příště, tak zase raději budu věřit lepšímu a budu doufat, že to tak není. Je mi fenečky líto, bylo to ještě jedenáctiměsíční štěňátko. Mezi sebeobviňováním mi ale prolétne hlavou myšlenka na to, že ona teď tady bloumá jako dušička a vlastně neví co se děje. Navazuji tedy opět kontakt a začínám s ní komunikovat. Vysvětluji jí, že její cesta na světě skončila, že se vrátit domů mezi svoje lidi nemůže. Nechápe to. Stále mluví o tom, že ji nevidí a že chce tenisák. Znovu ji vysvětluji, že ji vidět nemohou, ale že s ní mohu já takto komunikovat. Že u nich zůstat nemůže, že musí odejít pro dobro své a jejich do Světla. Nechce. Její odpověď mne rozesmívá. Prý když tedy mohu s ní komunikovat, tak zůstane u mne. Opět jí vysvětluji, že toto není správné řešení, že by měla odejít. Ani nevím, jak dlouho komunikace trvá, ale nakonec se mi podaří jí přesvědčit, že jediné správné řešení je odejít do Světla. S jejím souhlasem ji nakonec nechávám odvést tam, kam jsem přesvědčená, že je to správné.

Příběh, i když by se zdálo, není u konce. Den poté, večer potkáváme paní, jejíž manžel také malou Conie hledal a bydlí ve stejném domě, jako nešťastní majitelé od štěňátka. Ptá se nás, jestli o Conie víme, že se našla a jak se našla. Ani nevím proč, ale paní odpovídám, že bohužel celý příběh známe. Že jsem manžela vysílala na to místo, protože jsem ho určitým způsobem lokalizovala, ale že ji tam bohužel ale nenašel. Lidem jen tak neříkám, co dělám, ale z nějakého důvodu jsem udělala výjimku a ve zkratce paní příběh vyprávím. Nekouká na mne jako na blázna, spíše s údivem. Loučíme se a každý jdeme svoji cestou.

Druhý den večer zvoní manželovi telefon. Volá páneček od Conie. Ve sluchátku se ozývá „ Dobrý večer, máte chvilku čas? Mohl byste jít dolů, něco tady pro vás mám.“ Manžel si narychlo obléká bundu a boty a odchází před dům. Je před domem deset minut a mnou projede zvědavost, co tam tak dlouho řeší. Házím na sebe bundu a seběhnu po schodech dolů před dům. Manžel stojí s pánem a jeho manželkou v hloučku a povídají si a on má v ruce lahev whisky jako dárek za pomoc při hledání Conie. Zdravím je. A paní mi říká: „Sousedka říkala, že jste věděla, co se stalo a že jste manžela poslala na to místo hledat. Chtěla bych Vám také moc poděkovat.“ Koukám na ní nechápavě a dochází mi, že se asi museli se sousedkou potkat a ona ji vše řekla. Překvapuje mne, že mi věří. Začínám znovu zkráceně vyprávět celý příběh a paní začíná plakat. Ptá se mne, kdy se to stalo, zda hned po útěku a zda se trápila dlouho. Znám odpověď, ale cítím, že není důležitá. Naopak mi přichází myšlenkou věty, které mám sdělit dál. „ Víte, já nevím, jak hluboce věříte na to, co dělám, ale mám vám říci, že vás měla ráda a že jsem udělala vše proto, aby odešla s klidem. Když byla na rozhraní, tak jsem jí balila do ochrany a pomoci. Asi to nebylo jednoduché, ale měla tam opravdu okolo sebe pomoc. Když byla na druhé straně, tak jsem jí nechala pomoci s odchodem.“ Paní mi pokládá ruku na rameno a opět mi děkuje. Pláče, ale děkuje za to, že jsem jejich fenečce pomohla. Sama nevím, jak je to možné, že jsem dostala tak přesné informace. Také nevím, jak je možné, že jsem se s těmito informacemi otevřela jen tak lidem, o kterých jsem vůbec nevěděla, zda věří na něco mezi nebem a zemí. Nyní jsou z těchto lidí naši přátelé. Asi to tak mělo být. Život jde dál.

Odchod a příchod

Manžela trochu opět pobolívají záda, tak mne žádá o pomoc. Pomocí automatické kresby ruším negace a místo vitalizuji. Místo se začíná prosvětlovat, ale něco se mi nezdá. Je tady něco navíc. Něco, co sice s bolestí nesouvisí, ale je okolo manžela. Dostávám myšlenkou informaci, že má u nohou malou dušičku. Začínám se na místo soustředit a zjišťuji, že je to dušička našeho pejska, který nám odešel před třemi roky. „Jak to? Co tady dělá? Proč není ve Světle?“, hlavou mi lítají otázky, na které dostávám obratem odpovědi. „Neodešel, nemohl, manžel si ho tady smutkem a myšlenkami na něj připoutal“. Těmto věcem rozumím. Někdy právě smutek a myšlenky na milovanou bytost nedovolí dušičkám odejít, a oni tady chudáci bloudí. Nejsou ani „tady“, ani „tam“, jsou to bloudící duše.

Manžel už pochopil, s čím pracuji, jak pracuji a že některé věci, mezi nebem a zemí existují. S klidem mu tedy říkám: „Je to zajímavé, máš u sebe Larse, neodešel, ale tři roky je u tebe. Držíš ho tady.“ Dívá se na mne se zájmem a vlhnou mu oči při vzpomínce na něj. Začínám mu vysvětlovat, že to není dobré ani pro něj, ani pro Larse, a že je potřeba ho pustit, aby mohl jít pryč. Vysvětluji co má udělat, a jak, ale také dodávám, že to má udělat, až se na to bude cítit.

Večer přicházím domů, sedám si na sedačku, manžel na mne kouká a s veselým, vítězoslavným hlasem říká, že Larse pustil. Sice to prý bolelo, ale povedlo se mu to. Jeho slovům věřím, ale že by dušička byla pryč , se mi nezdá. Stále se okolo něj něco motá. On ho sice energeticky propustil, dušička by tedy měla být volná, ale stále je tady. Kontroluji své myšlenky pomocí kyvadla a potvrzuji si, že to tak je. Neumím dušičky odvádět do Světla , jen vím, že opravdu není správné aby tady byli. „Co s tím? Proč tady stále je?“ Napadá mne, že se s dušičkou pokusím domluvit přímo. Ani ne domluvit, jako vysvětlit jí, že by měla jít pryč, že to je pro všechny špatné. „Třeba pak odejde sama“, bleskne mi hlavou. Napojuji se na Larse. Povedlo se, a tak mu vysvětluji, že je potřeba jít do Světla. Jenže dostávám absolutně nechápající odpověď: „ Já nevím kam, tady žádné světlo není“. Teď zase nechápu já a pokládám tedy otázku : „ Ty nevidíš světlo? Pořádně se rozhlédni, mělo by tam být, takové uklidňující, tak tam běž. O nás se neboj a jdi! Bude ti tam dobře, prostě běž. Určitě tam musí taková malá záře, to je ono, kam je potřeba odejít.“ Chvíli je ticho a pak opět přichází ta samá odpověď: „Tady nic není, žádné světlo. Já nevím kam mám jít. Raději budu s vámi. Tady nic takového, co říkáš není“. Najednou mi dochází, že má pravdu. Četla jsem o tom. Brány do Světla jsou otevřeny jen pár hodin po smrti, pak se zavírají a dušičky zde zůstávají do té doby, než dostanou příležitost znovu odejít. Jenže ty brány se neotevřou jen tak, že by ony chtěly. Bezradnost přechází v zoufalství. „Tak co mám ježiši dělat! Přece tady nemůže zůstat. Petr ho pustil, nic ho tady nedrží a on tady chudák bloumá ve tmě!“ Přemítám, nic mne nenapadá, až najednou přichází myšlenka. Požádám někoho, kdo má smrt v „kompetenci. Velkého anděla, jak ho cítím já. Archanděla Azraela. Beru tedy do ruky kyvadlo a s velikým respektem se ptám, zda mám právo a mohu ho požádat o pomoc s přechodem Larsy za duhu. Probíhá mnou mrazení a dostávám kladnou odpověď a cítím před sebou něco velikého. Vracím se tedy v myšlenkách k Larsovi a vysvětluji mu, že požádám anděla o pomoc, že ten mu brány otevře a pomůže odejít. Ať se ničeho nebojí a s láskou a klidem s ním odejde. Lars souhlasí. Loučím se s ním a žádám tedy Azraela o pomoc s přechodem a zároveň mu děkuji. Čekám asi tři minuty a ptám se opět kyvadla, zda je zde ještě Larsy. Záporná odpověď mne uklidňuje a jsem šťastná, že vše je tak jak má být a našemu pejskovi bylo pomoženo. Ještě absolutně netuším, že za měsíc budu žádat opět Azraela o pomoc.

Je krásné květnové odpoledne, jako stvořené na procházku. Bereme našeho pejska ven. Je mu patnáct let, ale je velmi vitální. Vše se zájmem očuchává. To že je hluchý a špatně vidí, jednou za rok dostane lehký epileptický záchvat, mu vůbec radost neživota nebere. Venku se ale začíná chovat divně. Tu narazí do nějakého stromku, tu mu nevyjde krok a zakopne. „No nic, tak je prostě starý a stát se to může“, říkám si. Po asi hodinové procházce se vracíme domů, ale jeho koordinace pohybu se nezlepšuje, doma občas narazí do stěny nebo do židle. Je to divné, ale nevěnujeme tomu nějakou větší pozornost. Druhý den ráno, je opět čilý jako rybička, už do ničeho nenaráží, chůze mu nedělá problém a zase je to ten samý veselý Alík. Vrtí ocáskem, má chuť k jídlu, pije. Na příhodu na týden zapomínáme.

Přesně po týdnu ráno vstávám, vypravuji syna do školy. Pes leží na svém pelíšku a nevstává. Kuba odchází do školy a já se chystám venčit. Přicházím k pelechu a vyzývám posunky, aby se Alík zvedl a šel se mnou. Nereaguje, jen na mne kouká smutnýma očkama. Beru ho do ruky a stavím na zem. Podlomili se mu nožky a zase leží. Tak to je divné,:“ Co se děje?“, ptám se sama sebe. Druhý pokus a ten samý výsledek. Beru ho do ruky a odnáším ven na trávu. S vypětím sil se vyčůrá a opět lehne na zem. Na nic nečekám. Zvedám telefon a vytáčím číslo na veterinu. Máme přijít kolem druhé. Úkoluji manžela, aby tam s ním dojel. Mám divné tušení a mám i strach. Je to naše dítě!! Štěně od naší fenky, které jsme si sami před patnácti lety odrodili. Jeho maminka nám odešla za duhový most před rokem a nám zůstal jediný pes.

Těch pár hodin do odjezdu k doktorovi se situace zhoršuje. Už nezvedá ani hlavu, jen na mne stále smutně kouká. Stále mám špatné tušení. Rozmýšlím se, zda chci vědět, co bude. Překonávám svůj strach z odpovědi a beru tedy karty a ptám se. „ Je Alíkova cesta u konce?“. Karty nemluví pozitivně, ale zároveň říkají, že konec ještě nenadešel. Bojím se a beru kyvadlo. Ptám se „ Odejde dnes Alík pryč?“ Dostávám negativní odpověď a trochu se uklidňuji. Takže tak zlé to nebude. Uvidím, co řekne doktor.

Manžel odnáší Alíka do auta a odjíždí . Po hodině se vrací zpět i se psem. Mám radost, když je zahlédnu.Nicméně radost mi kazí manželova slova: „ Dostal nějakou povzbuzující injekci, před veterinou se pak v postoji vyčůral. Doktor říkal, že je to zřejmě něco s mozkem a že uvidíme zítra. Máme kolem čtvrté přijet na kontrolu. Kdyby něco ,máme se ozvat dříve“. Večer dostává misku se žrádlem. Nejí! Ani vody se nedotkl. Zkoušíme dát piškot. Jen ho očuchá a nežere. „Tak to už je vážné!. Když kokr nežere a nevezme už ani piškot, tak je opravdu nemocný!!“ V hlavě se mi honí černé myšlenky. Noční venčení probíhá způsobem odnos, přínos. Situace se nemění, je apatický. Je půlnoc. Nevím co dělat,jak mu pomoci. Již přes den jsem mu zkoušela posílat energii, ale nic se nezlepšilo. Ani náznak posunu. Zkouším znovu posílat energii na vitalizaci, ale cítím, že se to míjí účinkem. Opět ten strach. Beru do ruky karty a ptám se na to samé co přes den. Žaludský král, žaludská desítka, srdcová osma. Začínám brečet. „Konec, není cesty zpět“. Snažím se plakat potichu a nenápadně utírat slzy. Jenže manžel je všímavý a nechápavě na mne zírá. Vidí mne nad kartami a ani se nemusí ptát, aby vytušil, na co jsem se ptala a jakou odpověď jsem dostala. Začínají mu také vlhnout oči. Stále si ale oba říkáme, že to nemůže být pravda, že se z toho ten náš dědula dostane.

Na noc Alíkovi dávám do pelechu deku, kterou miluje. Taková chlupatá žlutá Larisa. Když ji kdekoli viděl, tak na ní vždy hned lehával. Odevzdaně leží tak, jak jsem ho na ní položila. Jdeme s manželem spát a snažíme se oba věřit, že to je zlý sen a že ráno bude vše v pořádku.
Bohužel ráno leží Alík na boku, dýchá, ale má nepřítomná očka. Když se mu snažím zvednout hlavičku, tak mu padá zpět na deku. Beru do ruky kyvadlo a ptám se „Je Alíkova cesta u konce?“ Opět mi odpověď vhání slzy do tváře. Tak jasnou odpověď jsem sice mohla díky včerejšímu výkladu očekávat, ale rozhodně jsem ji nechtěla slyšet . Budím syna do školy a říkám mu, že s Alíkem je to opravdu zlé. Že to asi špatně dopadne. Že jedeme dopoledne na veterinu a kdyby něco, aby se s ním šel rozloučit. Je smutný, ale statečný. Loučí se s ním a má trochu vlhké oči. Odchází do školy.

Budím manžela, a říkám mu své tušení a také odpovědi Universa na mé dotazy. Je rozhodnuto. Při pohledu na absolutně apatického, nemohoucího a i trápícího se psa, volám na veterinu , že potřebujeme přijet dříve než odpoledne. Máme dorazit v deset. Tolika lidem jsem pomohla od bolesti, zmírnit nějaké dopady nějakého jednání, ale u vlastního psa nevím co dělat! Jsem absolutně nešťastná. Co to je život! Proč se musejí stávat takové věci! Proč musejí odcházet ti, které máme rádi!

Ptám se karet ,co mohu nyní udělat pro Alíka. Dostávám zajímavou odpověď .Nemohu ho vyléčit, nemohu ho uzdravit, ale mohu mu pomoc v klidu přejít na druhou stranu. Bez strachu. Intuice mi říká abych mu poslala uklidňující energii a celého ho do ní zabalila. Dobře, nemohu poslat léčivou, tak ho zabaluji do uklidnění. Není to ale vše. Opět mi intuice říká, že mám požádat světlené bytosti, aby mu pomohli s přípravou na přechod na druhou stranu. Vzpomínám si na Larse a archanděla Azraela. Opět z něj mám celkem respekt a opět se ho bojím vyzvat ke spolupráci a pomoci. Přemáhám strach a prosím o pomoc Alíkovi, aby mu pomohl připravit se. Zároveň prosím i o podporu nám, abychom ho nechali v klidu odejít a smutek překonali.

Je půl desáté. Manžel odnáší našeho pejska do auta, v „jeho“ žluté dečce. Brečím jak želva a u auta se s ním loučím. Nepojedu s nimi. Hladím ho po jeho strakatém tělíčku. Má nepřítomný výraz, ale přesto vím, že mne trochu vnímá.

Doma čekám na deset hodin. Dvě minuty po desáté se ptám kyvadla , zda je už Alík po poslední injekci. Kladná odpověď přichází, ještě před dořeknutím celé otázky. Už je zde „ jen“jako dušička. Cítím opět nával smutku a vím, že pokud ho budeme takto v myšlenkách přitahovat, tak tady jeho dušička bude bloudit stejně jako Larsova. Je potřeba ji odvést do světla. Stále mám před takovými věcmi respekt, ale vím, že nyní nemohu uhýbat. Mám se přestat bát a tyto věci brát přirozeně. Opět tedy žádám Archanděla Azraela, aby Alíka odvedl do světla. Po minutě kontroluji přes kyvadlo, zda byl odveden a jeho dušička se již tady netoulá. „Ano“. Odpověď jednoduchá a velmi uklidňující. Je konec, je pryč. V srdíčkách navždy zůstane. Vím, že měl s námi krásný život, ale vše jednou končí. Jeho konec byl rychlý, trvalo to „jen „ den. I to je pro nás uklidňující. Naučil mne, ale že smrt, je přirozená,stejně jako narození. A také mne odprostil od respektu před ní, a že pomoc se může při odcházení a hlavně, že odvedení dušiček do „Světla“ je také něco, co je potřeba dělat.

Říkám si, že musím celou situaci vstřebat. V naší domácnosti máme pejsky již přes 25 let, ale teď se rozhoduji, že to opravdu musí přebolet a že dalšího hned nechci. „Pokud si ale nějakého pořídíme, tak zase amerického kokra, šestého v pořadí, ale tak třeba za měsíc, dva nebo za déle.“ Manžel američana už nechce, ale zamiloval se do stafordů, kteří se zase mně nelíbí. Není to ale ani čas řešit. On ze svého požadavku neustoupí, zrovna tak jako já ne. Ještě netuším, že za pár dní oba přistoupíme na kompromis.

Je středa, Alíka jsme včera pochovali pod Řípem, kde už máme i sním tři pejsky. V bytě je najednou takový zvláštní klid. Nic tady nepobíhá, nic tady nevrtí ocáskem, nechce se jít vyvenčit. Jeho obojek visí i s dalšími po našich psech na úchytce od skříňky. Misky jsou prázdné. Vymývám je, vzpomínám a uklízím do skříňky. Ten klid nezvládám, sedám si k počítači a hledám kdo má zrovna k prodeji štěňata američanů. Nacházím asi dvě stanice. Nicméně manžel absolutně nesouhlasí a při pohledu do počítače na mnou vybrané vrhy nesouhlasně kroutí hlavou. Prostě už dalšího američana nechce. Jsem smutná, ale rozhodnutí akceptuji a říkám si, že ho časem přemluvím pořídit si zase tu ztřeštěnou malou kuličku. Nelépe zase trikolorní. Nechce fenu, kterou já bych ráda. Dobře tak akceptuji, že tedy budeme mít psa, ale stále chci američana. Podvědomě tuší, že ale staforda opravdu nechci a nikdy na tento výběr nepřistoupím. V rozhodnutí o plemenu mi pomáhá i syn. Také by chtěl američana. Celá rodina je posmutnělá, moc spolu nmluvíme, ale je cítit, že bez pejska dlouho být nemůžeme.

Ráno se probouzím a jdu k počítači. Manžel ho v noci nevypnul a z obrazovky na mne kouká šest vedle sebe seřazených štěňat anglického kokra. Nerozumím tomu, o angličanech jsme se nikdy nebavili. Nicméně prolistuji pár fotek s daným odchovem a počítač vypínám. Jsou krásní, prostě štěňata, ale já chci američana. Večer manžel říká „ Paty, pojď se na něco podívat.“ Ukazuje mi štěňata z rána. Nechápavě se něj podívám a odpovídám „Hm.“ Začne mezi námi probíhat diskuze, kdy je mi vysvětleno, že chápe že nechci staforda, ale že on nechce američana a tak tohle je takový kompromis. Že ta chovná stanice je i pár kilometrů od nás a že štěnda jsou akorát k prodeji. Nesouhlasím, je to větší pes, než jsou američani, má to jinou hlavu, delší a větší a jednoduše to není to, co okolo nás pobíhalo tolik let. Měli jsme už všechny barevné varianty amerických kokrů a jsem do nich zamilovaná. Něco mne ale táhne si stále dokola prohlížet fotky malých kuliček. Po hodinovém rozhovoru nakonec sama navrhuji, že tam můžeme zítra zavolat a zajet se tam podívat. Jen se podívat. Uvidíme, jak velká jsou dospělá zvířata, jak vypadají štěňata. Prostě jen na nezávaznou návštěvu. Říkáme to synovi. Není nadšený, ale souhlasí.

Je pátek dopoledne a zvedám telefon. Domlouvám návštěvu na prohlídku štěňátek. Hlasu na druhé straně vysvětluji, co se stalo, že štěně nějak moc nechci, ale že se chceme přijet podívat. A že mne zajímá pouze Chiko, který upoutal mne a Chris, kterého si vybral manžel a zda jsou případně volní. I když říkám, to co říkám, přívětivý hlas ve sluchátku, nás zve odpoledne na návštěvu, s tím, že zrovna tito dva kluci ještě své nové páníčky nemají. Ve tři hodiny odjíždíme i se synem z domova a po půl hodině jsme na místě. Po zazvonění u branky vyběhne smečka anglických kokrů a všichni vrtí ocásky a naskakují na plot a radostně poštěkávají. „A jéje!“ Začíná mi docházet, že to nebude „jen“ nezávazná prohlídka, ale asi se něco zvrtne. A to jsem ještě ani štěňata neviděla! Pán nás pouští za branku a jdeme dál do zahrady , kde ve velké ohrádce na trávě pobíhá šest uňafaných kuliček. Syn má jiskřičky v očích, manžel je unešený a já pomalu, ale jistě taji. Sedáme si každý s nějakým štěňátkem k zahradnímu stolku a čím dál více začíná být všem jasné, že se naše rodina o nějakou z těchto kuliček rozroste. Vyprávíme celý svůj příběh o tom, jak jsem psi začali chovat, jak jsme jezdili po výstavách, jak nás postupně pejsci opouštěli a příběh zakončujeme Alíkem a tím, že vlastně já jsem proti jakémukoli jinému plemenu, než jsou američani a jen jsem se chtěla přijet podívat. Nicméně posledním větám už nevěřím, i když je říkám nahlas. Vzápětí doplňuji, že vlastně jsem zmatená a že asi tedy nějaké štěně vezmeme. Manžel se na mne dívá vítězoslavně, syn se myšlenky na američana vzdal a už si chová jednoho ze svých oblíbenců, Chika, a adepta na nového člena rodiny. Dobře, sama sebe jsem přesvědčila a v duchu s úsměvem konstatuji, že mi to nedalo ani práci, že jedno ze štěňat bude naše. Pohledem se s manželem domlouváme, že je rozhodnuto, jen ještě kterého? Chrise nebo Chika? Já jsem pro Chika, už doma mne zaujal na první pohled. Manžel je stále více přikloněn Chrisovi. Tak to na místě nerozlouskneme. U kávy a bábovky dohadujeme s chovateli termín odvozu, cenu a vše kolem odběru. Jediné co nevíme, kterého si vezmeme. Vyprávím, že se zabývám „čarováním“, a že si doma na ně vyložím karty a doma se rozhodneme, pro kterého si již zítra přijedeme.

Odjíždíme s nadšením a s radostí v srdíčkách, natěšeni na zítřejší den. Doma přicházejí na řadu karty. U obou pejsků mluví karty pozitivně, ale Universum ukazuje na Chika. Bude to kamarád celé rodiny, takový stmelovač, je tam souznění s přírodou a dokonce něco, čemu nerozumím. Je to hodně vnímavý a senzitivní pejsek, umí něco, co zvířata sice umí, ale většinou se to neprojevuje moc navenek. Pejsek – léčitel. Co se týče výstav, tak tam to ale nevychází dobře. Není k tomu tady předurčen a něco nám má ukázat. Tomu ale nevěřím, když už budeme mít pejska s průkazem původu, tak výstavu určitě zkusíme, jako s každým předešlým. Výsledek říkám rodině a je rozhodnuto. Manžel sice stále neustoupil z požadavku na Chrise, ale věří mi, kartám i Universu a tak bez mrknutí oka souhlasí. Je rozhodnuto! Zítra do naší rodiny přijede malé osmitýdenní štěně, Chiko.

Z Chika se postupně stal veliký kamarád celé rodiny. Jeho schopnosti léčení se projevují tak, že když je někomu z nás špatně, tak si lehá k těm místům, kde cítí problém. Umí myšlenkou transformovat negace. Což je velmi zajímavé, nesetkala jsem se s tím u žádného zvířete. Moji rodiče sice mají fenku – léčitelku, ale ta negace transforuje zcela jiným způsobem. Ona je pohlcuje, stravuje a pak následně zvrací. To je ale jiný příběh. Chiko je absolutně bezkonfliktní a vyrovnaný pes. Má velmi rád  dlouhé procházky lesem a po polích.Jen tak ho nic nerozhodí. Pokud se mu nějaký pes na dálku nezdá, ani k němu nejde. Jeho lovecký původ, i když pochází z chovné stanice, kde všichni psi mají lovecké zkoušky, se absolutně neprojevil. Vodu nemusí. Tak maximálně po přemluvení na klacík nebo tenisák. Kačeny a jiné vodní ptactvo ho nezajímají, ani by jim neublížil. Výstavy už máme dvě za sebou. Jednu, když byl ještě půlroční štěňátko, kdy byl velmi nadějný a druhou v roce, kdy nám ho ani nechtěli posoudit. Prostě se vůbec nechtěl předvést. Jedno varlátko nemá úplně sestouplé, i když tam je, tak je menší. Takže do chovu by neměl vůbec jít. Karty tedy mluvily pravdu. Na výstavy nebude vhodný a je tam velké propojení s přírodou. Byla jsem z toho smutná, ale pochopila jsem, že nějaké výstavy vůbec nejsou důležité, a že když nechce lovit, tak žádné lovecké zkoušky dělat nebudeme. Je tady z jiného důvodu, než abychom ho ukazovali a chodili na hon.

Osud tomu tak chtěl, aby nám odešel Alík a hned vzápětí přišel Chiko, který je z mého pohledu opravdu výjimečný. Takového psa jsme ještě neměli. Je napojený na energie Universa a tato energie z něj i vyzařuje. Něco starého musí odejít , aby se narodilo něco nového.

Zablokovaná páteř

Budík hlásí sedm hodin. Vstávám a začínám vypravovat syna do školy. Vstává se mu s lehkostí, ani myšlenka školního dne mu nekazí ráno. Je natěšený na odpoledne, kdy odjíždí s manželem a kamarády na závody. Jede se závod mistrovství ČR v downhillu a on už je v duchu na kopci a jede s větrem o závod dolů. Odchází a já mám chvíli pro sebe. Dělám si ranní kávu a přemýšlím, jak si užiji víkend o samotě, jen s naším psem.

Ze snění mně vytrhne opět budík. Manžel vstává. Najednou ale slyším z ložnice zoufalý hlas: „Paty, prosím tě, pojď sem!“. V hlavě mi bleskne otázka, co se stalo. Ten hlas je takový zvláštně zoufalý. Zvedám se ze sedačky a už stojím v ložnici u postele. Nechápu. Nic se mu nestalo, nikam nespadl, jen leží na posteli. Dívá se na mne zoufalýma očima a jen hlesne: „ Vůbec nemohu hnout krkem, ani se sám nezvednu z postele, neotočím se“. No tak to je opravdu paráda! Za pár hodin mají odjet, jedou naším autem a je na něm závislých dalších pět kluků. Vzhledem k jeho křečovitému výrazu ve tváři nevím, jak dnes odřídí dvě stě kilometrů, aby všechny dostal do místa určení a zítra kluci ráno byli připraveni ke startu. Pokouší se pohnout, ale bolest mu nepovoluje ani centimetr pohybu. V hlavě se mi začne odvíjet scénář, který pronáším nahlas: „ Tak s tímhle nic neudělám. Tak to dnes zrušíš a nikam nepojedete“. Ani nečekám na odpověď a řešení zamítám. Náš syn by byl opravdu hodně zklamaný a ostatním klukům z auta by to přineslo veliké komplikace. Neměli by se tam jak dostat. Přeci jen Morava není za rohem a jedná se o mistrovství.

Bolesti zad jsem již několikrát řešila u různých lidí, ale nikdy ne v tomto akutním stavu, kdy by se nemohli ani pohnout. Netroufám si, ale napadá mne, že bych mohla požádat Yvettu o pomoc. Dělá terapie, pracuje s energiemi a mám od ní zasvěcení. Věřím jí, tak zvedám telefon. Jenže bohužel, nemá čas. Nicméně alespoň mi pár větami dodává důvěru, že to mohu zvládnout sama.

Jsem opět v ložnici a pronáším: „ Tak jo, jdu to zkusit. Lež a nic nedělej, za chvíli se vrátím“. Celkem zbytečná slova, stejně dělat nic nemůže, když se nemůže hýbat. Stále moje důvěra v schopnost toto rychle vyřešit není stoprocentní. Vytahuji karty a ptám se Universa, zda manželovi dnes mohu pomoci tak, aby mohl vstát a odjet pryč. Toto jsem potřebovala vědět. Karty jsou příznivě nakloněny. V sestavě objevuje žaludský král, listový král i srdcový svršek. Nebude to úplně v pořádku, ale bolest se podaří utlumit a odjedou. Dobře. Tak pokračuji. Beru do ruky tužku a papír a kreslím, co způsobuje bolest. Ani se nedivím. Jde tam spousta negací. Beru tedy červenou pastelku a při pronášení formulky odpojuji negace a transformuji v lásku. Pomocí rukou přiložených nad papírem začínám energie usměrňovat. Je to velmi hluboko. Ani nevím, kam mne to táhne, ale je to silné. Nejde to ale úplně. Přichází mi myšlenka ohně a spálení negací. Odcházím s malůvkou na balkon a papír opět za pronášení formulky a prosby spaluji. Vím, že to není vše. Jsem na začátku rychlo léčby.

Vracím se z balkonu a sedám si k manželovi na postel. Je mi ho líto. Už sice nemá ve tváři tak křečovitý výraz, ale vidím, jak trpí bolestí. „ Karty mluví celkem pozitivně. Nakreslila jsem si tě a nechala negace spálit. Teď na tobě budu pracovat přímo. Lež. Tak uvidíme, co bude.„

Přikládám ruce na různá místa jeho těla, kam mne to táhne. Palce u nohou, plosky, kolena, podbřišek, ramena a opět podobné kolečko. Soustřeďuji se na myšlenku léčení a odstranění bolesti. Pročišťuji meridiány, pokouším se dostat do příčiny a nechávám místa harmonizovat. Cítím, že energie ode mne proudí a on ji vstřebává do sebe. Po hodině přestávám. Usnul. Nevadí, odcházím potichu z ložnice a zavírám za sebou dveře. Už nic neřeším. Prostě ho nechám jen tak ještě tak půl hodiny spát a pak se uvidí.

Půl hodina uplynula, tak ho jdu vzbudit. Nemám žádná očekávání, jsem bez jakýchkoli myšlenek. „Tak co, jak ti je?“ Mlčí, ale jeho pohyb naznačuje, že asi už to nebude tak dramatické. Celkem se usmívá a pomalu zkouší otočit hlavou na polštáři. Jde to! Zkouší se opatrně posadit na posteli. Daří se mu to! Mám radost. Pomalu z postele vstává. Sice neskáče, ale je celkem pohyblivý. Děkuje mi za pomoc. Usmívám se a vracím mu odpověď „ Za hodinu se na tebe ještě podívám na dálku a něco ti pošlu. Počítej s tím, že to ještě nebude úplně v pořádku, ale odjedete. Přes víkend se na tebe ještě znova podívám a budu na tobě ještě trochu pracovat. Měl bys to přežít. Spraví se to!“

Je na něm vidět, že se mu znatelně ulevilo. Oproti tomu absolutně nepohyblivému ležícímu stvoření, je nyní mrštný jako lasička. Začíná balit na závody a čeká na syna, aby mohli odjet. Hybnost se mu stále zlepšuje. Jsou tři hodiny a společně odjíždí užít s závody a setkání s longborďáky.