O mně

Vystudovala jsem ekonomii na vysoké škole, mám školou povinného klučinu, žiji v celkem harmonickém partnerství a jsem tedy zcela normální žena, kterou můžete běžně potkávat v pražských ulicích. Přesto se zabývám pro někoho zcela zprofanovaným oborem, a to je esoterika. Nemohu o sobě říci, že jsem od malinka věřila na něco mezi nebem a zemí, jak to má většina „čarodějek“ (toto slovo používám zcela záměrně, protože mne za ni přátelé považují. Já sama, ale nevěřím na „čáry a máry“. Vše, v co mám schopnosti, beru zcela přirozeně). Prostě jednou v dospělosti nastal okamžik, kdy jsem „procitla“. Většinou procitnutí nastává ve chvíli, kdy jste na dně, nevíte kudy kam, vše selhává, točíte se v začarovaném kruhu a jste na pokraji sil fyzických nebo psychických. Ono to je vlastně jedno. Hledáte, kdo by vám mohl pomoci. U mne to byl problém s partnerem, kdy jsem zašla ke kartářce. První výklad byl, jako když mne někdo praští. Dostalo se mi odpovědí, které jsem nechtěla slyšet, nechtěla jsem si ani pomyslet, že by to mohla být pravda. I když kdesi hluboko ve mně (říkejme tomu intuice) jsem již dlouho věděla, že takto to je. Pozorně jsem poslouchala a s velikým zájmem pozorovala její práci. V té chvíli mne ani nenapadlo, že to je ten okamžik, kdy jsem měla „procitnout“. Zvědavost mi nedala a já za měsíc u ní seděla znova. Musím ale přiznat, že jsem se podle předešlého výkladu moc neřídila a spíše jednala tak, jak mi mé ego nařizovalo. Její slova se však do puntíku naplnila a já dostala „ránu“. Byla jsem přeci prvním výkladem varována, že pokud budu věci dělat stejně jako doposud, tak se nic nezmění a budu stále stejně nešťastná.

Za měsíc jsem znovu u kartářky řešila to samé. Ale tentokrát při výkladu přišlo takové intenzivní mrazení, probíhající celým tělem, které jsem silně vnímala (měla jsem ho i při prvním sezení, ale nedávala jsem tomu žádný význam). Dnes vím, že je to napojení na světelný kanál, na zdroj, já tomu říkám Universum. Stalo se, to co jsem nečekala. Karty nemluvily jen k ní, ale já už u něčeho věděla předem, co říkají, než to ona řekla nahlas. Byl to zvláštní pocit. Pak už se ke slovu stále více hlásila intuice. Dnes vím, že to byly hlasy Světla , co mne vedly dál. Pár dní jsem nevěděla jak s tímto pocitem naložit, a tak jsem se rozhodla zkusit udělat výklad sama. Na internetu jsem si koupila obyčejné mariášové karty za 48 Kč a knížku o jejich výkladu. Hledala jsem na internetu všechny dostupné informace o kartách a jejich spojení a vyložila jsem si karty na svojí první otázku. Samozřejmě, že si napoprvé nevěříte. Jenže to co mi vyšlo, se vyplnilo, pak i na podruhé, na potřetí. Pak přišly otázky ze strany mé maminky. Zde také odpovědi na otázky „vycházely“. Nejenže vycházely, ale i jednotlivé kroky, které karty radily se v budoucnu ukázaly jako správné. Pak už to šlo skokem. Něco mne táhlo mílovými kroky vpřed. Četla jsem knížky, brouzdala po internetu, hledala informace o andělech, energiích, vše co se týkalo věcí mezi nebem a zemí.

Pak přišlo zasvěcení do Reiki, a i když jsem nehledala dál, další zasvěcení přicházela jakoby náhodou:. Isis – Blue Moon, Shamballa. Táhla mne práce s kyvadlem, tak jsem si jedno pořídila a doma s ním „laicky“ začala pracovat. Dnes vím, že to nebylo úplně správné, protože o správném napojení jsem v té době neměla ani potuchy. A odpovědi na otázky tomu i odpovídaly. Ale něco mne stále táhlo k poznávání a odkrývání mých schopností. Vybrala jsem si kurz LSVJ (léčení skrze Vyšší Já) a díky němu začala velmi intenzivně s kyvadlem pracovat. Mezi tím vším jsem ještě chodila k paní na automatickou kresbu, neučila jsem se jí, jen jsem potřebovala, aby mi pomocí této techniky pomohla řešit situace, s kterými jsem si neuměla poradit.Po několika sezeních jsem si doma v klidu vzala tužku a papír a kreslila, techniku jsem nestudovala, ale okoukla na sezeních. Sama jsem byla v šoku, ale nedlouho potom se mi otevřela i schopnost automatického písma a chanellingu.

Myslím, že Shamballa mi zřejmě otevřela další schopnost. Respektive ne sama tato energie, ale mé hlubší vnímání duchovního světa, otevřenost k němu. Byl pozdní dubnový večer a na sociální síti na mého partnera vyskočil leták, že se ztratil našemu známému pes a ukázal mi fotku s prosbou o pomoc při hledání. Nevím co se stalo, ale najednou, mne napadlo s čubou na dálku mluvit. Říkala, že je u někoho, že tam více pejsků není. Takže pro mne to znamenalo, že už není na ulici, je živá a má ji někdo u sebe. Zvláštní! Nikdy před tím jsem to nezkoušela, prostě mne to napadlo. Říkám to partnerovi, že s ní mluvím a co mi říká. Jeho reakce mne trochu zaskočila. Prý ať to tomu člověku napíšu do zprávy na FB. Jenže, co bych mu měla napsat? Že na dálku mluvím s jeho fenou? To by si myslel, že jsem cvok. Tak jsem to nechala být. Druhý den jsme dostali zprávu, že se fenka našla, že v tu dobu, co jsem s ní „hovořila“ byla už u nějaké paní a ta se pak dozvěděla, že se hledá a kdo ji hledá a vrátila ji. To bylo první setkání s touto schopností. Nejdříve jsem si říkala, že to byla náhoda, ale pak se stávaly situace, kdy jsem pochopila, že to není náhoda, ale že to tak je. Nejenže jsem komunikovala (napojovala se na jejich vnímání) se zvířaty, ale i s rostlinami. Najednou stojíte vedle květináče a něco vám říká, že má žízeň, nebo že ji pálí kořeny nebo potřebuje novou zeminu. O Vánocích jdete v supermarketu okolo kádě s kapry a jen vnímáte, že „říkají“, že mají málo vzduchu a prosí , abych je vzala pryč. Doma vám pes řekne, že proč on musí čekat na misku, když páneček si jídlo vezme, kdy se mu zachce. Nebo proč on musí chodit na vodítku, když se bojí, když panička se také bojí, ale na vodítku nechodí. Někdy velmi úsměvná komunikace. I když tuto schopnost využívám velmi často, tak stejně občas ve mne zahlodá pochybnost, zda si nevymýšlím. Raději se věří hezkým věcem, než těm ošklivým. Moje pochybnost v tuto schopnost se projevila právě u jedné smutné události. Bylo 1.ledna večer a stále se občas ozývaly petardy. Při venčení jsme potkali sousedy, respektive plačící sousedku, že se jí ztratil ani ne roční pejsek, že se jedné lekl. Můj muž hned vzal naše vodítko a že ji jde také hledat a já mu jen povídám, že se s ní pokusím doma spojit a podívám se, co a jak. Bohužel doma karty špatně – dobře to nedopadne. Fenku ten den nenajdou a opravdu to dobře nedopadne a nebude mít pozitivní konec. Samotná komunikace s ní byla obtížná a táhlo mne to směrem k lesu. Prý je tam tma a zima a má strach a pak divný pocit a najednou konec komunikace, jako kdyby tam byla tlustá zeď, pak jsem se s ní už spojit vůbec nemohla. Zkusila jsem tedy jinou možnost. Vytáhla jsem kyvadlo, mapu okolí a ptala se místo, kde je. Postupně jsem do mapy zakreslovala čím dál tím menší výseče a stále se ptala, zda je to „to“ místo. Pak jsem lokalizovala asi tak 100*100 metrů a tam jsem poslala svého partnera hledat. Volal ji, ale nikdo se neozýval. Byla tma. Hledalo ji do půl noci deset lidí a bezúspěšně. Druhý den dopoledne jsem opět zkoušela karty, bohužel už není živá. Vzala jsem kyvadlo, ta samá odpověď, ale s dodatkem, že ji srazilo auto. Ptám se tedy na místo, kde je a opět mi to ukazuje to místo ze včera. „To je přeci blbost, tam auta moc nejezdí, jak by ji mohlo srazit.“Nevěřím, vždyť tam ji hledali a nenašli! Začínám silně pochybovat o svém správném napojení a správnosti odpovědí. Konzultuji to s mamkou, která také má určité schopnosti. Také to vidí špatně. Nežije. Najednou už ale mohu s fenkou „mluvit“. Je zmatená, neví co se děje, je doma a všichni okolo ní pláčou a nevidí ji, ona si chce hrát s tenisákem. Pro mne neklamné znamení, že už je tady jen jako dušička. Ale opět pochybnosti. „To přeci nemůže být pravda. „Bohužel, najednou zvoní telefon, právě ji našli. Není živá, byla sražená autem, našli ji tam, kam jsem poslala muže hledat. Jenže byla tam taková větší jamka, která byla připravená na sázení stromků, v ní spinkala a nebyla vidět…….. Pro většinu trochu dost sci-fi, ale pro mne není. Prostě to tak je. Nic méně, nic více   .

Téměř závěrem ještě jeden zásadní okamžik mého „procitnutí“, kdy jsem pochopila, že věci mezi nebem a zemí existují.V době kdy jsem poprvé byla u kartářky, můj syn marodil se zánětem patní kosti. Lékaři mu jen doporučili klid, žádný sport (ani tělesnou výchovu ve škole), s tím, že to bude trvat minimálně 3 měsíce, než se pata spraví a přestane bolet (prý je to růstové). Kontrola za měsíc. Jako matka, která se nevzdává, má dítě, které je aktivní, chodí na atletiku a pohyb je pro něj velmi důležitý, jsem kluka vzala na akupunkturu. Byl tam hodinu, jehličky v uších, mezi prsty na nohou a rukou, moxa na hrudi a baňky na zádech. Z mého tehdejšího pohledu se stal zázrak. Po hodinové terapii jsme vyšli ze dveří domu a on s údivem konstatoval, že pata ho vůbec nebolí, když před tím na ni téměř nemohl došlápnout a kulhal. Na kontrole u lékaře,kdy mu nohu po měsíci od první návštěvy zrentgenoval, si myslel, že nechal zrentgenovat druhou nohu. Pata byla absolutně v pořádku. Dodnes se mu občas zánět patní kosti objeví, ale to už řeším sama tím, co jsem měla možnost se naučit. Díky svým schopnostem, které jsem dostala jako dar a za které téměř každý den děkuji Universu.

Před pár lety by mne ani nenapadlo, že se moje cesta takto úplně otočí a já začnu pomáhat lidem najít správnou cestu a pomáhat jim řešit jejich problémy. Nebyl to můj cíl ani záměr. Chtěla jsem pomoci jen sama sobě a postupem času i svým blízkým. Ale nastal okamžik, kdy jsem měla jít dál. Začít pracovat i “venku”. Proto Vám nyní nabízím pomocnou ruku a pokud budete mít zájem, můžete se na mne obrátit.

Patricie